Gotika

25. února 2006 v 22:17 |  Fanfiction
12. květen 1985, Wiltshire
Opatrně se plížil trávou. Byl na lovu. Pohled konsternovaně upřený na malého kosa zápasícího se žížalou.
"Ten musí být můj, určitě udělám otci radost. Musím. Nikdy se neusměje, ale když mu přinesu svou kořist…" Vystartoval, ale kos byl rychlejší, zatřepal křídly a vznesl se. Draco ještě vyskočil, ale ptáček byl dávno pryč. Uslyšel za svými zády smích. Narcisa šla k němu a zvonivě se smála. Před chvílí odložila knihu, aby syna zkontrolovala.
Draco se zatvářil rozpačitě a rozběhl se k ní. "Maminko, on mi uletěl, ten kos, chtěl jsem ho dát otci jako svou kořist, ale byl jsem moc pomalý. Nezvládl jsem to, ale neříkej mu to. Pořád říká, že Malfoy nesmí selhat… maminko, já nejsem pravý Malfoy, že."
Mluvil a divoce šermoval rukama.
"To víš, že jsi." Neodolala a objala ho, i když věděla, že by se to Luciovi nelíbilo. Měl jiný názor na výchovu Draca než ona. Draco se ošil.
"Otec přece říká, že chlapi se neobjímají…" "A to neobejmeš ani mě?" Draco se zapřemýšlel a objal ji. V matčině náruči se cítil bezpečně. A ona se usmála.
Jinovatkou ztuhlá ústa
jako posetou cestu - blankytnými plátky
jako osamělý lid,
co Bůh dávno opustil a zavrhl
- měla -

17. červenec 1988, Wiltshire
Ležela na podlaze. Vznešená. Krásná. Oči mu zalily slzy.
"Ona, otče, je…" Nedokončil větu. Zalkl se a podlomila se mu kolena.
"Ano, zabil jsi ji, Draco." Luciusův pohled zastavil Dracův pláč. "Jsi moc neposlušný. A to jsou následky."
Di ameno di amen,
c'est muerte et l'amour
DI AMENO DI AMEN
- smrt rodiček a panen
28. prosinec 1992, Wiltshire
Na posteli ležel kluk, otřásal se nepravidelnými vzlyky. Oči měl zarudlé od nedávného pláče. Věděl, že by plakat neměl, nebyl přece dítě, nebyl přece slabý. Válčil se svým otcem - nechtěl to, ale on mu nedal jinou možnost. To jeho lhostejné chování, nezájem a arogance. Draca to trápilo. Nenáviděl to tu. Nenáviděl jeho.
Poté, co matka zemřela, se vše změnilo.
"Kdyby ses tak mohla vrátit. Kdybys mě tak mohla obejmout…" Draco před sebe natáhl ruku, prohmátl prsty prázdný prostor a zas ji pustil.
"Maminko, tak moc mi chybíš…
Ležela si v údolí smrtelníků
a Doba spálila jí pravou tvář,
ona žila jen z odpustků a řeholníků
- takovou ji neznáš,
nepoznal jsi
a nikdy nepoznáš.
Jejím koněm stal se čas.
Její modlou Boží hlas.
17.červenec 1988, Wiltshire
"Lucie." neslo se chodbou "Lucie! Musíme si promluvit." Narcisa rozhodně kráčela ke svému muži. Už se ho nebála, musela si to s ním vyříkat, přece mu nedovolí…
"Nemiluji tě." Ve tváři jejího muže se objevil opovržlivý úšklebek.
"A kvůli tomuto tady tak řveš?" pronesl kousavě. "Skoro jsem se lekl, že se stalo něco důležitého. Nudíš mě. Nemám čas na rodinnou poradu, miláčku"
"Ušetři si ty své vtipy. Jen kvůli Dracovi tu s tebou zůstávám. Nelíbí se mi tvé názory na výchovu našeho syna. Draco si nezaslouží úder jen proto, že mu je líto motýla, který už nikdy nevzlétne. Zapomínáš, že je to ještě dítě. Bojí se tě." Odmlčela se.
"Odcházím z Malfoy Manor, mám kam jít. Syna beru s sebou." Pohlédla mu odhodlaně do tváře. "Vychovám ho po svém, bez arogance a," její pohled sklouzl k jeho levému nadloktí, "bez arogance a bez zla."
"Skončila jsi?" prohodil pobaveně Lucius.
"Ano, přesně tak. Skončila jsem, je konec."
"V tom jediném s tebou, miláčku, souhlasím, je konec!"
Obraz na stěně se zachvěl a zazářil odleskem zeleného světla.
Její choť dávno vzal
jí ze rtů kamennou růž,
Posel boží život poslal v dál
a hluboko v srdce
zapíchl nůž.
21. listopad 1999, Londýn
Díval se na svůj odraz. Teď už nebyl kluk.
"Povídals, že pravý Malfoy si za všech okolností zachová nepřístupný výraz." Draco se zasmál těm slovům.
"Pravý Malfoy? Kdo to je? Matka je mrtvá a ty taky. A já? Já jsem podle tebe nikdy pravý Malfoy nebyl. Nikdy jsi na mě nebyl hrdý. Všude přetvářka a maska, samá pravidla a zákazy. K čemu to bylo? Leda k smíchu." Stál naproti zrcadlu.
Tam spatřila jsem svůj žal,
tam jsem hodila svůj život vdál,
tam si mě Bůh k sobě zval
a tam se teď moje mystično
v závalech Prachu
… teď se tam zalyká.

17. červenec 1988, Wiltshire
Draco si před zrcadlem trénoval tvrdý výraz. Otec na něj bude pyšný.
A "příhoda s motýlem se už nikdy nebude opakovat," přeříkával dokola a pokaždé se zatvářil arogantně.
Z chodby u otcovy pracovny uslyšel křik. To jeho matka, hádala se s otcem. Zrcadlo na stole před ním mu ukázalo jeho polekanou tvář. Měl o matku strach, ale otec přece říká: "Správný Malfoy se vždy dokáže skrýt za masku arogance, zachová si chladný výraz." Draco se podřídil jeho slovům.
"Nic mě nepřipraví o mou masku, nic, ani strach," řekl tiše a zrcadlo mu přitakalo.
Zůstala nepolíbená
a ruku v ruce
vycházela se sluncem
- v dáli -
spolu s vážností Katedrály.
Tehdy korouhve rozporů
všem v myslích vlály
a naše těla mohl sfouknout
ubohý a slabý vítr.


28. prosinec 1992, Wiltshire
"Je ti dvanáct, Draco, už nejsi dítě, musíš… Draco!" Ten neprostupný pohled a pevně stažené rty, to všechno Draco zná. To jsou projevy otcovské lásky. "Co jsem říkal?" Ten úšklebek a mráz v zádech, to přece není teplo rodinného krbu, a nebo ano? prolétlo Dracovi hlavou.
"Nevím," řekl chladně.
"Nevíš? Copak sem ti neříkal, že svým nepřátelům nesmíš poskytnout sebemenší náznak slabosti! Odejdi do svého pokoje a zamysli se nad tím. Draco se podíval svému otci do očí, ale narazil na nepropustnou šedou zeď. "Neslyšel jsi? Běž!"
Krása hvězd se dotýká
tam mezi oblaky
panuje si krutá i milovaná,
tam panuje si GOTIKA.
17.červenec 1988, Wiltshire
"Ne, já to neudělal…"roztřesený se sklonil k Narcisině tělu. Uslyšel kroky vzdalující se od něj. Odešel. Konečně… Rozplakal se.
"Maminko, otevři oči, maminko. Já nechtěl. Ten motýl? Proto se tatínek zlobí a proto tady ležíš, že." Pohladil ji po tváři. Ten led, co ucítil, mu prostoupil celé tělo.
"Maminko, já se bojím."
"Spaste, Pane, naše světy,
naše duše
a lásku - pocit prokletý."
21. listopad 1999, Londýn
Zobrazovalo jeho krásné rysy. Díval se do zaprášeného rámu ušmudlaného zrcadla. Bylo tak jiné, než to v Malfoy Manor, ve kterém si trénoval svůj aristokratický výraz. Tak jiný byl i odraz v něm. Byl dospělý. Opět se na sebe podíval, nasadil arogantní masku, jednu z mála věcí, co mu po otci zůstaly.
V odrazu zrcadla viděl aristokrata zvedajícího hůlku… a pak nic.
Tam v modrých i šedých
výšinách ze saténu či mraků,
tam autoritu neztrácí
a neztratí svůj pel nyní
ani v časech budoucích
ta panovačná a ryzí
G-O-T-I-K-A
A/N: Za beta-read děkuji Dangerous.
Za námět děkuji Alexis a její povídce "V dešti".
Jasmin de Paris děkuji za překrásnou báseň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mantisa Mantisa | 26. února 2006 v 12:37 | Reagovat

Nevím, proč se mi tam nezobrazují ty dvě části básniček. Ještě to propátrám a poopravuju;)

2 Setřenka Katka Setřenka Katka | 26. února 2006 v 13:27 | Reagovat

Marti je to fakt super, moc se mi ta Gotika líbí! ;o)

3 Nancy Nancy | 28. února 2006 v 10:31 | Reagovat

Hele, moje moc, moc, moc, oblíbená Gotika :)

4 Amalie Amalie | 4. března 2006 v 15:17 | Reagovat

joj, moc krásně z toho sršela alegantnost, povýšenost a um¨.

Moc hezké Mantis, akorát jsem si ju musela přečíst 2x abych pochopila.

Básně skvěle pasovali. No prostě co dodat. Super!

5 Mantisa Mantisa | 4. března 2006 v 18:45 | Reagovat

Hezký úsměv. A poděkování: Dík. Ale povýšenost tam není, já se nepovyšuju. Teda snažím se;) Znova dík, Am.

6 Amalie Amalie | 12. března 2006 v 12:36 | Reagovat

Nemyslím, že ty by ses povyšovala, skvěle si to vecpala do té povídky(alespoň mě to tak připadlo)

7 Mantisa Mantisa | 13. března 2006 v 19:28 | Reagovat

Ok, nebudu se hádat:D A jaké to bylo na horách;)...

8 HPGirl HPGirl | E-mail | Web | 19. července 2006 v 10:55 | Reagovat

Super.-)

9 Mantisa Mantisa | Web | 21. července 2006 v 18:35 | Reagovat

Děkuju.-D

10 Nancy Nancy | 31. srpna 2006 v 19:04 | Reagovat

Četla jsem to snad po desáté...Vždycky jsem si myslela, že tahle povídky patří mezi nejlepší co jsme kdy četla. Omyl. Ona je ta NEJLEPŠÍ co jsem kdy četla! Vážně, nic krásnějšího se mi pod ruku nedostalo a to jsem četla celou Síň slávy na SOS...Já z toho prostě nemůžu. Mants a Draco - úžasná a nezapomenutelná kombinace :)

11 Mantisa Mantisa | Web | 3. září 2006 v 13:33 | Reagovat

Nancýýýýýýýýýýý:D To, že tě miluju, jsem ti už řekla. Tak ti řeknu něco, co ti doufám ještě nikdy nikdo neřekl: ĚT UJULIM <3

12 Mantisa Mantisa | Web | 3. září 2006 v 13:41 | Reagovat

Tak jsem si ji přečetla znovu. Je tam spousta míst, která bych přepsala, ale dělat to nebudu. S úcty, kterou chovám ke každé z mých prvotin. Je to tak strašně moc naivní, jako já;)

13 jezinka jezinka | E-mail | 7. října 2006 v 14:09 | Reagovat

Ta povídka je super, připadá mi že opravdu vystihuje vztahy, které mezi sebou chovají členové rodu Mayfojů......doufám že jich časem třeba trochu přibyde:))

14 Mantisa Mantisa | Web | 7. října 2006 v 21:02 | Reagovat

Nevím, poslední dobou se věnuju spíš vlastní tvorbě. Bojím se totiž, že charaktery postav kazím a to nechci. Ale moc ti děkuju.

15 Genevieve Genevieve | E-mail | Web | 22. října 2006 v 19:53 | Reagovat

Stydím se... stydím se proto, že jsem tohle už četla (myslím) a nic jsem ti sem nenapsala... tak to chci napravit.

Abych pravdu řekla, tak si moc nedokážu představit Narcissu jak brání syna proti otci ale zase krásně vidím Luciuse, jak vraždí "milovanou " manželku.

Líbi se mi ta povídka... líbí a moc... opět je v ní něco, co nedokážu popsat.. prostě něco. gratuluju :) ^^,

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama