1. kapitola

26. února 2006 v 13:33
Detox. Nemáte ponětí, jak odporné je tohle slovo pro feťáka.
"Všechno se točilo. Chaos. Něčí ruka se mě snažila zachytit, snad věřila, že se zachrání z té špíny a sraček. Nenašla cestu ven. Stejně jako já. Myslím, že když pronikneš hluboko, cestu ven už nenajdeš." Pozvracel se.
STĚNA V ROHU U SCHODŮ
Kolena objímal rukama, tisknul si nohy k tělu. Jako by se za nimi chtěl schovat, jako by byly jakousi bariérou mezi ním a okolním světem. Zimniční třas byl zas jeho jediným stálým společníkem. Seděl sám tam v rohu u schodů. Nehýbal se. Ve tváři měl něco, co byste identifikovali nejspíš za úsměv. Pohlédl na strop a vybavil si starou vzpomínku.
"Vypadá jako kočka s korunou," promluvil sám k sobě. A jeho hlas, odporný šepot, kmital prostorem.
"Ano, je to kočka. Pojď si hrát. Jsi moc pěkná kočka."
Toulavý kočky, který nikdo nemá rád,
rvou se o kus masa, z tlam jim kape krev.
A kradmý pohledy míří do tvých zad.
Od skal sem doléhá podivný zpěv.
"Takový strop bych si přál domů." Vstal a přešel se k zamřížovanému oknu. "Slyšeli jste. Domů. Ta kočka. Je moje!" Udělalo se mu zle a znovu se pozvracel.
Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.
V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza
***

Svými štíhlými prsty si pohrával se zaprášenou sklenicí… bezděčně kreslil do prachu nějaké čáry… Seděl v rohu u schodů, nebyl nápadný. Celou hospodu měl krásně před sebou. Jindy sledoval lidi. Bavilo ho to. Dnes ale ne. Dneska se na ně nedíval. Byl zklamaný sám ze sebe, ze světa. Napadaly ho šílené nápady, na jejichž realizaci by normálně nikdy nepomyslel… Nemohl by, ale teď bylo vše tak nějak jiné. Toužil po rozkoši a poznání. Vzdouvalo se to vše v něm. Věděl, kam jít. Prasečí hlava je plná podivných lidí.
Neznatelně se usmál, když zjistil, že nakreslil do ušmudlaného skla jizvu...
"Ano, Harry by mě dokázal vytrhnout z šedi, ale já jsem přelétavý a neumím být na jednom místě příliš dlouho. Harry, miluju tě, jenom teď potřebuji to…"
Zachytil něčí pohled… Pokusil se ho nevšímat. Draco nechtěl být pozorován. Neměl rád neznámé lidi. Měl rád zbožné vzhlížení, kterému se tento pohled ani zdaleka nepřibližoval. Přesto jej opětoval.
Hleděl do tváře muži, který... Nevěděl, jak muž vypadal. Draco na to nepřišel, ani když si později snažil vzpomenout.
Neznámý k němu přistoupil a uchopil Dracovu vyděšenou tvář do svých rukou. Provrtával ho pohledem, propalujícím se až na druhý konec jeho hlavy. Zorničky neznámého muže byly mnohokrát větší, než bývá zvykem. Byly rozšířené jakoby strachem, přitom z nich bylo cítit, že se nebojí ničeho. I když jej Draco neznal, díky jeho očím by mu věřil i to, že pronikl do nirvány, stavu věčné blaženosti. Věřil by mu, kdyby mu řekl, že ho věčná blaženost omrzela a on tento ráj opustil. Věřil by mu, ať by řekl cokoli. Ale on doposud mlčel. Jen jeho pohled píchal.
"Máš v očích neskutečnou touhu. Poslyš, chtěl bys poznat, jaký doopravdy jsi, chtěl bys proniknou za hranice všeho?"
"Já… Ano." Visel na jeho očích, přesně to chtěl slyšet, a nebo ne.
Muž sáhl dovnitř svého kabátu. Vytáhl z ní psaníčko. Podle Draca vypadalo jako nějaká sladkost od cukráře. S posvátnou úctou mu ho vložil do úst. Byli spojeni očima, s podobnou vášní jako dva milenci, jen v tomhle bylo něco jiného. Draco čekal, co se stane, ale nestalo se vůbec nic.
"Nebyla, nevím, nemám, neznám, nepamatuji si," zazpíval muž s posvátnou hrůzou a nekonečnou tužbou."Pravidlo pěti. Nauč se ho. A až se tě někdo zeptá, řekneš: Nebyla, nevím, nemám, neznám"
"Nepamatuji si," dokončil Draco.
"Už před sedmi tisíci lety používali Sumeřané opium. Neptej se mě na nic," zareagoval, když viděl, jak Draco otvírá pusu k dotazu.
"Drogu, která je přiváděla dál, dávala jim to, po čem prahneš i ty. Popoháněla je, ale bylo to stejné, jako dát ruce do hadí líhně. Jsou návykové. Okusíš a chceš víc, ještě, ještě víc a nikdy ti nestačí. Komunita kouzelníků již kolem roku tisíc pochopila, že droga přináší víc trápení, než radosti. Zakázali je. Velmi přísně, pod trestem smrti. Proto se na drogy v kouzelnické společnosti zapomnělo. Výjimečně použijí někteří lékokouzelníci opium, ale jen jako lék. Je to však zakázané, musí předem informovat ministerstvo a počkat na jeho souhlas."
"Nebyla, nevím, nemám, neznám, nepamatuji si," opakoval Draco, chtěl slyšet víc.
"V mudlovském světě to bylo jinak. V roce 1800 přivezl Napoleon z Egypta do Francie Canabis. Jeden z mnoha druhů drog, hašiš a marihuanu. Drogy se dostaly i do jejich nejoblíbenějšího nealkoholického pití. Až v roce 1903 bylo změněno složení Coca-Coly, kofein, který nahradil kokain je její součástí dodnes. A teprve ve dvacátém století se začalo zakazovat používání drog. Ale zakázané ovoce chutná přece nejlépe." V očích mu zahráli jiskřičky.
Ohnivý květy vykvetly ze střech domů.
Žár spálil na prach naděje a sny.
Popel se snáší na pahýly stromů.
Klany se rodí. Už se sečetly dny.

"Smaží spousta mudlů. Hlavně mladí. Nikdo je za to netrestá, ničí se jen oni sami. Hulí, aby poznali, jací doopravdy jsou, aby zapomněly na své problémy, utekli z konzumu do svého světa. Pomáhá to, ale jen na chvíli. Dojezdy jsou pak příšerné." Mlčel a Draco s ním.
"Nevím, co víc říct. Přijdeš si na to sám. Máš v očích tu touhu."
Draco nepoznal člověka, ve kterém by se tak strašně moc příčily jeho vlastní mínění. Muž mluvil s takovou vnitřní rozkoší a zároveň nechutenstvím. On sám měl na všechny věci přesný názor. Ale chtěl to? Vždyť právě to ho zavedlo sem.
V hlavě se mu tyto samozřejmé a zažité názory míchaly s bohémskými myšlenkami a on se nemohl rozhodnout, čemu dát přednost. Rozkmitávaly mu tělo, a to ještě nezakusil nic z věcí, o kterých neznámý mluvil.
"Mudlové opravdu jsou daleko přede námi. Já jsem je částečně dohnal a předávám štafetu tobě. Tady máš na zkoušku." Položil mu do ruky bílý prášek v polyetylenovém sáčku a injekční stříkačku.
"Ale…"
"Pochopíš to sám. Rychleji, než by sis přál. Jen to nepřežeň, ať není tvá první střela zároveň zlatou." Zornice se mu přitom stáhli do malinkých bodů velikých asi jako špendlíková hlavička.
"Ano," řekl Draco, aniž by pochopil význam věty. V jeho výrazu viděl život i smrt zároveň a nepoznal, co převládá.
Přišlo to.
Nevnímal nic, jen sebe samého.
Nejdříve barvy, začaly zářit, zvětšovaly se, až ožily. Křičely na něj. Uslyšel hudbu. Někde v jeho nitru. Pomalu se zesilovala. Zaplnila jeho mysl. Cítil se tak silný, cítil tu energii v hudbě. Z barev zbyla jen červená, které se nedalo utéct. Štípala jej do zavřených očí. Všechno rostlo. Neohraničení, Anaximandros by zářil. Jeho nohy utekly na několik metrů od něj. "Když mi utekly nohy, jak to, že stojím." Rozřechtal se na celé kolo. Zvolna padal na zem a země stoupala k němu.
***
"Poslouchejte, tohle je zajímavé." Přechytla noviny, aby se jí lépe četly, a spustila. "Včera ve večerních hodinách byl ve sklepě hostince u Prasečí tlamy nalezen mrtvý kouzelník. Příčina jeho smrti není jasná a se stále vyšetřuje. Kouzelník nezemřel na následek žádné kletby, ani nebyl otráven. Není vyloučené, že se na ní nepodílí Ten-jehož-nesmíme-jmenovat.
Jeho zornice byly neobyčejně zvětšeny a ruku měl plnou hnisajících boláků. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Bojím se, aby Ten-jehož-jméno-se-nevyslovuje nevymyslel a nezačal používat nějaké velmi mocné kouzlo z pokročilé černé magie, sdělil naší redakci bystrozor Vincent Lištička.
Nabádáme proto občany, aby se měli na pozoru, a znovu zdůrazňujeme, aby v nočních hodinách nevycházeli ze svých domovů. Pokračování rozhovoru na straně 9."
"Nevím, Hermiono, ale já bych tomu nepřikládal velký význam. Od té doby, co je zpátky, se podobné zprávy skoro objevují bez přestání. Je to těžké. Pro všechny."
"Ano, Harry, asi máš pravdu."
S nakousnutým toastem a zmateným výrazem se od zmijozelského stolu zvedl student a opustil síň.
Osmý den chaosu- Dan Landa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nancy Nancy | 28. února 2006 v 10:30 | Reagovat

Teda Mants, já jsem ani nedýchala, vážně! Tohle je dosti originální nápad, fakt, pokračuj! :)

2 Mantisa Mantisa | 28. února 2006 v 19:07 | Reagovat

Děkuju. Ty víš, že umíš potěšit:)

3 Rebelka Rebelka | Web | 3. března 2006 v 18:43 | Reagovat

Souhlasím s Nancy. Bylo to strašně působivé. Já se v tom (naštěstí)  nevyznám, ale aspoň podle mě ty drogy vypadají dost realisticky.

4 Mantisa Mantisa | 4. března 2006 v 13:19 | Reagovat

Tak za týden by měla být nová kapitola a snad se bude taky líbit... :) Jinak strašně děkuju:D

5 Blanch Blanch | Web | 19. března 2006 v 21:41 | Reagovat

Aaaa...taky máš ráda Landu? Já jím žiju, už od dětsví. Mohla bych pro něj dýchat! :)) Super

6 Zuz Zuz | E-mail | 5. června 2006 v 20:47 | Reagovat

Je to fakt veľmi pekné, ale nechápem, prečo to stále píšeš ako ff. Totiž, Harry je super, ale je to kniha niekoho iného. Ty máš na viac, tak prečo nepíšeš niečo vlastné?

7 Mantisa Mantisa | 12. června 2006 v 17:57 | Reagovat

Heh, hezká kritika. Děkuji. Poslední dobou mi psaní fanfikce ani moc nejde a m nejnovější díla proto o Harrym nejsou. nevím, jestli to je dobře, nebo špatně. To, co teď píšu je takové sporné a až beták opraví, co jsem mu poslala, přibyde tu má vlastní trilogie. Hurá:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama