Únor 2006

Autorská práva...

26. února 2006 v 14:05 Autorská práva
...patří bezesporu J.K.Rowlingové, která stvořila svět Harryho Pottera. Žádná postava tudíš není moje, jenom jsem si je pučila. Všechno ostatní ale moje je, tak to bez mého souhlasu nikam nekopírujte ani s tím nic obdobného nedělejte. Děkuji.

1. kapitola

26. února 2006 v 13:33
Detox. Nemáte ponětí, jak odporné je tohle slovo pro feťáka.
"Všechno se točilo. Chaos. Něčí ruka se mě snažila zachytit, snad věřila, že se zachrání z té špíny a sraček. Nenašla cestu ven. Stejně jako já. Myslím, že když pronikneš hluboko, cestu ven už nenajdeš." Pozvracel se.
STĚNA V ROHU U SCHODŮ
Kolena objímal rukama, tisknul si nohy k tělu. Jako by se za nimi chtěl schovat, jako by byly jakousi bariérou mezi ním a okolním světem. Zimniční třas byl zas jeho jediným stálým společníkem. Seděl sám tam v rohu u schodů. Nehýbal se. Ve tváři měl něco, co byste identifikovali nejspíš za úsměv. Pohlédl na strop a vybavil si starou vzpomínku.
"Vypadá jako kočka s korunou," promluvil sám k sobě. A jeho hlas, odporný šepot, kmital prostorem.
"Ano, je to kočka. Pojď si hrát. Jsi moc pěkná kočka."
Toulavý kočky, který nikdo nemá rád,
rvou se o kus masa, z tlam jim kape krev.
A kradmý pohledy míří do tvých zad.
Od skal sem doléhá podivný zpěv.
"Takový strop bych si přál domů." Vstal a přešel se k zamřížovanému oknu. "Slyšeli jste. Domů. Ta kočka. Je moje!" Udělalo se mu zle a znovu se pozvracel.
Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.
V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza
***

Svými štíhlými prsty si pohrával se zaprášenou sklenicí… bezděčně kreslil do prachu nějaké čáry… Seděl v rohu u schodů, nebyl nápadný. Celou hospodu měl krásně před sebou. Jindy sledoval lidi. Bavilo ho to. Dnes ale ne. Dneska se na ně nedíval. Byl zklamaný sám ze sebe, ze světa. Napadaly ho šílené nápady, na jejichž realizaci by normálně nikdy nepomyslel… Nemohl by, ale teď bylo vše tak nějak jiné. Toužil po rozkoši a poznání. Vzdouvalo se to vše v něm. Věděl, kam jít. Prasečí hlava je plná podivných lidí.
Neznatelně se usmál, když zjistil, že nakreslil do ušmudlaného skla jizvu...
"Ano, Harry by mě dokázal vytrhnout z šedi, ale já jsem přelétavý a neumím být na jednom místě příliš dlouho. Harry, miluju tě, jenom teď potřebuji to…"
Zachytil něčí pohled… Pokusil se ho nevšímat. Draco nechtěl být pozorován. Neměl rád neznámé lidi. Měl rád zbožné vzhlížení, kterému se tento pohled ani zdaleka nepřibližoval. Přesto jej opětoval.
Hleděl do tváře muži, který... Nevěděl, jak muž vypadal. Draco na to nepřišel, ani když si později snažil vzpomenout.
Neznámý k němu přistoupil a uchopil Dracovu vyděšenou tvář do svých rukou. Provrtával ho pohledem, propalujícím se až na druhý konec jeho hlavy. Zorničky neznámého muže byly mnohokrát větší, než bývá zvykem. Byly rozšířené jakoby strachem, přitom z nich bylo cítit, že se nebojí ničeho. I když jej Draco neznal, díky jeho očím by mu věřil i to, že pronikl do nirvány, stavu věčné blaženosti. Věřil by mu, kdyby mu řekl, že ho věčná blaženost omrzela a on tento ráj opustil. Věřil by mu, ať by řekl cokoli. Ale on doposud mlčel. Jen jeho pohled píchal.
"Máš v očích neskutečnou touhu. Poslyš, chtěl bys poznat, jaký doopravdy jsi, chtěl bys proniknou za hranice všeho?"
"Já… Ano." Visel na jeho očích, přesně to chtěl slyšet, a nebo ne.
Muž sáhl dovnitř svého kabátu. Vytáhl z ní psaníčko. Podle Draca vypadalo jako nějaká sladkost od cukráře. S posvátnou úctou mu ho vložil do úst. Byli spojeni očima, s podobnou vášní jako dva milenci, jen v tomhle bylo něco jiného. Draco čekal, co se stane, ale nestalo se vůbec nic.
"Nebyla, nevím, nemám, neznám, nepamatuji si," zazpíval muž s posvátnou hrůzou a nekonečnou tužbou."Pravidlo pěti. Nauč se ho. A až se tě někdo zeptá, řekneš: Nebyla, nevím, nemám, neznám"
"Nepamatuji si," dokončil Draco.
"Už před sedmi tisíci lety používali Sumeřané opium. Neptej se mě na nic," zareagoval, když viděl, jak Draco otvírá pusu k dotazu.
"Drogu, která je přiváděla dál, dávala jim to, po čem prahneš i ty. Popoháněla je, ale bylo to stejné, jako dát ruce do hadí líhně. Jsou návykové. Okusíš a chceš víc, ještě, ještě víc a nikdy ti nestačí. Komunita kouzelníků již kolem roku tisíc pochopila, že droga přináší víc trápení, než radosti. Zakázali je. Velmi přísně, pod trestem smrti. Proto se na drogy v kouzelnické společnosti zapomnělo. Výjimečně použijí někteří lékokouzelníci opium, ale jen jako lék. Je to však zakázané, musí předem informovat ministerstvo a počkat na jeho souhlas."
"Nebyla, nevím, nemám, neznám, nepamatuji si," opakoval Draco, chtěl slyšet víc.
"V mudlovském světě to bylo jinak. V roce 1800 přivezl Napoleon z Egypta do Francie Canabis. Jeden z mnoha druhů drog, hašiš a marihuanu. Drogy se dostaly i do jejich nejoblíbenějšího nealkoholického pití. Až v roce 1903 bylo změněno složení Coca-Coly, kofein, který nahradil kokain je její součástí dodnes. A teprve ve dvacátém století se začalo zakazovat používání drog. Ale zakázané ovoce chutná přece nejlépe." V očích mu zahráli jiskřičky.
Ohnivý květy vykvetly ze střech domů.
Žár spálil na prach naděje a sny.
Popel se snáší na pahýly stromů.
Klany se rodí. Už se sečetly dny.

"Smaží spousta mudlů. Hlavně mladí. Nikdo je za to netrestá, ničí se jen oni sami. Hulí, aby poznali, jací doopravdy jsou, aby zapomněly na své problémy, utekli z konzumu do svého světa. Pomáhá to, ale jen na chvíli. Dojezdy jsou pak příšerné." Mlčel a Draco s ním.
"Nevím, co víc říct. Přijdeš si na to sám. Máš v očích tu touhu."
Draco nepoznal člověka, ve kterém by se tak strašně moc příčily jeho vlastní mínění. Muž mluvil s takovou vnitřní rozkoší a zároveň nechutenstvím. On sám měl na všechny věci přesný názor. Ale chtěl to? Vždyť právě to ho zavedlo sem.
V hlavě se mu tyto samozřejmé a zažité názory míchaly s bohémskými myšlenkami a on se nemohl rozhodnout, čemu dát přednost. Rozkmitávaly mu tělo, a to ještě nezakusil nic z věcí, o kterých neznámý mluvil.
"Mudlové opravdu jsou daleko přede námi. Já jsem je částečně dohnal a předávám štafetu tobě. Tady máš na zkoušku." Položil mu do ruky bílý prášek v polyetylenovém sáčku a injekční stříkačku.
"Ale…"
"Pochopíš to sám. Rychleji, než by sis přál. Jen to nepřežeň, ať není tvá první střela zároveň zlatou." Zornice se mu přitom stáhli do malinkých bodů velikých asi jako špendlíková hlavička.
"Ano," řekl Draco, aniž by pochopil význam věty. V jeho výrazu viděl život i smrt zároveň a nepoznal, co převládá.
Přišlo to.
Nevnímal nic, jen sebe samého.
Nejdříve barvy, začaly zářit, zvětšovaly se, až ožily. Křičely na něj. Uslyšel hudbu. Někde v jeho nitru. Pomalu se zesilovala. Zaplnila jeho mysl. Cítil se tak silný, cítil tu energii v hudbě. Z barev zbyla jen červená, které se nedalo utéct. Štípala jej do zavřených očí. Všechno rostlo. Neohraničení, Anaximandros by zářil. Jeho nohy utekly na několik metrů od něj. "Když mi utekly nohy, jak to, že stojím." Rozřechtal se na celé kolo. Zvolna padal na zem a země stoupala k němu.
***
"Poslouchejte, tohle je zajímavé." Přechytla noviny, aby se jí lépe četly, a spustila. "Včera ve večerních hodinách byl ve sklepě hostince u Prasečí tlamy nalezen mrtvý kouzelník. Příčina jeho smrti není jasná a se stále vyšetřuje. Kouzelník nezemřel na následek žádné kletby, ani nebyl otráven. Není vyloučené, že se na ní nepodílí Ten-jehož-nesmíme-jmenovat.
Jeho zornice byly neobyčejně zvětšeny a ruku měl plnou hnisajících boláků. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Bojím se, aby Ten-jehož-jméno-se-nevyslovuje nevymyslel a nezačal používat nějaké velmi mocné kouzlo z pokročilé černé magie, sdělil naší redakci bystrozor Vincent Lištička.
Nabádáme proto občany, aby se měli na pozoru, a znovu zdůrazňujeme, aby v nočních hodinách nevycházeli ze svých domovů. Pokračování rozhovoru na straně 9."
"Nevím, Hermiono, ale já bych tomu nepřikládal velký význam. Od té doby, co je zpátky, se podobné zprávy skoro objevují bez přestání. Je to těžké. Pro všechny."
"Ano, Harry, asi máš pravdu."
S nakousnutým toastem a zmateným výrazem se od zmijozelského stolu zvedl student a opustil síň.
Osmý den chaosu- Dan Landa

Dohráno

25. února 2006 v 22:18 Fanfiction
Když je jasno, tak se roztroušené cákance světel odráží na mořské hladině, hladké jako sklo. Občas naruší její krásu osamocená kapka, vytvoří na moři malinké kruhy, které se dlouho nezdrží. Rychle splynou s mořem, bojí se samoty.
Dvě postavy se přemístili k útesům. Je samota neděsí, existují horší věci.
"Pán nečeká."
"Kam, to jdeme?"
"Draco. Neodporuj mi."
"Já…"
"Pán se mnou sdílí vše," skočil mu Snape do řeči, "já jsem nejvěrnější. Myslí si, že Viteál tady není v bezpečí." Mohutný blesk přerušil to ticho, které vše na chvíli pohltilo.
"Musíme si pospíšit. Pojď!"
Stáli na černé skále a kolem nebylo vůbec nic příjemného. Rezignoval.
"Ne. Nemůžu. Já… Celá dnešní noc. Brumbál, Šerohřbet a On. Je toho na mě moc." Snape zastavil svou chůzi a podíval se na něj.
"Ještě to nechápeš. Ty už nemáš na výběr…" vyhrnul si levý rukáv. "Ano, jsem poznamenaný, stejně, jako ty. Není cesty zpátky. Jednou se staneš jeho služebníkem, zůstaneš jím navždy. Tak to je. Rozumíš?"
Neodpověděl mu.
Každou chvíli doráží příboj na skaliska, láme se o ně, zanechávajíc na skalách pěnovou čepičku.
"Přeplaveme to, vchod do jeskyně je kus dál."
"Jeskyně?"
Slaný vítr je štípal do tváře. Klepali se, když vylézali z vody. Po jeskyni nebylo ani památky. Snape nevypadal, že by ho to překvapilo. Stoupl si čelem ke stěně, položil na ni ruce a tiše šeptal nějaké zaklínadlo. Draco stál bokem, netroufal si ho rušit. Hrozně se bál, nechtěl, aby to dopadlo takto. Byl sám a věděl, že sám zůstane.
Snape se otočil a podíval se na něj. Něco se mu zalesklo v ruce.
"Abychom se dostali dovnitř musíš zaplatit, Draco."
"Ale jak, profesore?" Snape se jen křivě usmál.
"Tím, že jsem zabil ředitele, jsem nejspíš o svůj profesorský titul přišel, nemyslíš." Bodl ho očima. Draco se otřásl.
  A dead world  
  A dark path  
  Not even crossroads to choose from  
  All the bloodred  
  Carpets before me  
  Behold this fair creation of God  
"Platí se krví." Zaváhal, ale poslechl, tahle bolest byla přijatelná. Spočítal si, že kdyby neposlechl, bylo by vše mnohem horší.
Kamenná brána se otevřela a oni vstoupili. Jeskyně je vítala.
***
Voldemort, seděl uprostřed místnosti, obklopený svými věrnými smrtijedy. Po dlouhé době znovu cítil strach. Nikdo nevěděl, proč je Pán nervózní, nevěděli, kam se vydal Snape s Dracem. Všichni na ně bezeslov čekali. Každý z nich tušil, jak je to důležité, jen se nikdo neodvážil zeptat.
***
"Co je to Viteál?" Snape mlčel. Loďka vlnila hladinu a Draco se snažil nedívat dolů na mrtvé. Bál se jich i přesto, že mu Snape říkal, že je to pošetilost.
"Co je viteál?" opakoval svou otázku Draco, i když vědě, že je to zbytečné. Snape mu stejně neodpoví.
"Viteál je cesta k nesmrtelnosti Pána zla…" Draco překvapený jeho odpovědí polkl a skočil mu do řeči. Sám už nad podobnými věcmi přemýšlel.
"…a on se teď bojí, že se viteálu někdo zmocnil. Že přijde o svou…"
Loďka narazila na břeh a nebezpečně se zaviklala.
"Nedotýkej se vody." Šeptl s odporem v hlase Snape, ozvěna jeho hlas roznášela prostorem. Opatrně vystoupili na malý ostrůvek. Jejich pohled přitáhlo zelené světlo, vycházející z kalichu.
***
Voldemort si poposedl. Nagini zasyčel. Nová vlna strachu mu přejela po zádech. Bylo to špatně. Všechno.
  The music is dead, the amen is said  
  The kiss of faith is what I beg  
  A loving heart `n soul for sale  
***
Stáli kolem zdroje světla. Odráželo se jim v obličeji a kreslilo strašidelné grimasy.
"Jako by toho strachu nebylo málo," pomyslel si Draco při pohledu na Snapa. Jeho výraz se mu vůbec nelíbil. Netušil, o co jde. Profesor ano.
"Nemáš žízeň, Draco?"
  The play is done  
  The curtain`s down.  
    
Nightwish


Gotika

25. února 2006 v 22:17 Fanfiction
12. květen 1985, Wiltshire
Opatrně se plížil trávou. Byl na lovu. Pohled konsternovaně upřený na malého kosa zápasícího se žížalou.
"Ten musí být můj, určitě udělám otci radost. Musím. Nikdy se neusměje, ale když mu přinesu svou kořist…" Vystartoval, ale kos byl rychlejší, zatřepal křídly a vznesl se. Draco ještě vyskočil, ale ptáček byl dávno pryč. Uslyšel za svými zády smích. Narcisa šla k němu a zvonivě se smála. Před chvílí odložila knihu, aby syna zkontrolovala.
Draco se zatvářil rozpačitě a rozběhl se k ní. "Maminko, on mi uletěl, ten kos, chtěl jsem ho dát otci jako svou kořist, ale byl jsem moc pomalý. Nezvládl jsem to, ale neříkej mu to. Pořád říká, že Malfoy nesmí selhat… maminko, já nejsem pravý Malfoy, že."
Mluvil a divoce šermoval rukama.
"To víš, že jsi." Neodolala a objala ho, i když věděla, že by se to Luciovi nelíbilo. Měl jiný názor na výchovu Draca než ona. Draco se ošil.
"Otec přece říká, že chlapi se neobjímají…" "A to neobejmeš ani mě?" Draco se zapřemýšlel a objal ji. V matčině náruči se cítil bezpečně. A ona se usmála.
Jinovatkou ztuhlá ústa
jako posetou cestu - blankytnými plátky
jako osamělý lid,
co Bůh dávno opustil a zavrhl
- měla -

17. červenec 1988, Wiltshire
Ležela na podlaze. Vznešená. Krásná. Oči mu zalily slzy.
"Ona, otče, je…" Nedokončil větu. Zalkl se a podlomila se mu kolena.
"Ano, zabil jsi ji, Draco." Luciusův pohled zastavil Dracův pláč. "Jsi moc neposlušný. A to jsou následky."
Di ameno di amen,
c'est muerte et l'amour
DI AMENO DI AMEN
- smrt rodiček a panen
28. prosinec 1992, Wiltshire
Na posteli ležel kluk, otřásal se nepravidelnými vzlyky. Oči měl zarudlé od nedávného pláče. Věděl, že by plakat neměl, nebyl přece dítě, nebyl přece slabý. Válčil se svým otcem - nechtěl to, ale on mu nedal jinou možnost. To jeho lhostejné chování, nezájem a arogance. Draca to trápilo. Nenáviděl to tu. Nenáviděl jeho.
Poté, co matka zemřela, se vše změnilo.
"Kdyby ses tak mohla vrátit. Kdybys mě tak mohla obejmout…" Draco před sebe natáhl ruku, prohmátl prsty prázdný prostor a zas ji pustil.
"Maminko, tak moc mi chybíš…
Ležela si v údolí smrtelníků
a Doba spálila jí pravou tvář,
ona žila jen z odpustků a řeholníků
- takovou ji neznáš,
nepoznal jsi
a nikdy nepoznáš.
Jejím koněm stal se čas.
Její modlou Boží hlas.
17.červenec 1988, Wiltshire
"Lucie." neslo se chodbou "Lucie! Musíme si promluvit." Narcisa rozhodně kráčela ke svému muži. Už se ho nebála, musela si to s ním vyříkat, přece mu nedovolí…
"Nemiluji tě." Ve tváři jejího muže se objevil opovržlivý úšklebek.
"A kvůli tomuto tady tak řveš?" pronesl kousavě. "Skoro jsem se lekl, že se stalo něco důležitého. Nudíš mě. Nemám čas na rodinnou poradu, miláčku"
"Ušetři si ty své vtipy. Jen kvůli Dracovi tu s tebou zůstávám. Nelíbí se mi tvé názory na výchovu našeho syna. Draco si nezaslouží úder jen proto, že mu je líto motýla, který už nikdy nevzlétne. Zapomínáš, že je to ještě dítě. Bojí se tě." Odmlčela se.
"Odcházím z Malfoy Manor, mám kam jít. Syna beru s sebou." Pohlédla mu odhodlaně do tváře. "Vychovám ho po svém, bez arogance a," její pohled sklouzl k jeho levému nadloktí, "bez arogance a bez zla."
"Skončila jsi?" prohodil pobaveně Lucius.
"Ano, přesně tak. Skončila jsem, je konec."
"V tom jediném s tebou, miláčku, souhlasím, je konec!"
Obraz na stěně se zachvěl a zazářil odleskem zeleného světla.
Její choť dávno vzal
jí ze rtů kamennou růž,
Posel boží život poslal v dál
a hluboko v srdce
zapíchl nůž.
21. listopad 1999, Londýn
Díval se na svůj odraz. Teď už nebyl kluk.
"Povídals, že pravý Malfoy si za všech okolností zachová nepřístupný výraz." Draco se zasmál těm slovům.
"Pravý Malfoy? Kdo to je? Matka je mrtvá a ty taky. A já? Já jsem podle tebe nikdy pravý Malfoy nebyl. Nikdy jsi na mě nebyl hrdý. Všude přetvářka a maska, samá pravidla a zákazy. K čemu to bylo? Leda k smíchu." Stál naproti zrcadlu.
Tam spatřila jsem svůj žal,
tam jsem hodila svůj život vdál,
tam si mě Bůh k sobě zval
a tam se teď moje mystično
v závalech Prachu
… teď se tam zalyká.

17. červenec 1988, Wiltshire
Draco si před zrcadlem trénoval tvrdý výraz. Otec na něj bude pyšný.
A "příhoda s motýlem se už nikdy nebude opakovat," přeříkával dokola a pokaždé se zatvářil arogantně.
Z chodby u otcovy pracovny uslyšel křik. To jeho matka, hádala se s otcem. Zrcadlo na stole před ním mu ukázalo jeho polekanou tvář. Měl o matku strach, ale otec přece říká: "Správný Malfoy se vždy dokáže skrýt za masku arogance, zachová si chladný výraz." Draco se podřídil jeho slovům.
"Nic mě nepřipraví o mou masku, nic, ani strach," řekl tiše a zrcadlo mu přitakalo.
Zůstala nepolíbená
a ruku v ruce
vycházela se sluncem
- v dáli -
spolu s vážností Katedrály.
Tehdy korouhve rozporů
všem v myslích vlály
a naše těla mohl sfouknout
ubohý a slabý vítr.


28. prosinec 1992, Wiltshire
"Je ti dvanáct, Draco, už nejsi dítě, musíš… Draco!" Ten neprostupný pohled a pevně stažené rty, to všechno Draco zná. To jsou projevy otcovské lásky. "Co jsem říkal?" Ten úšklebek a mráz v zádech, to přece není teplo rodinného krbu, a nebo ano? prolétlo Dracovi hlavou.
"Nevím," řekl chladně.
"Nevíš? Copak sem ti neříkal, že svým nepřátelům nesmíš poskytnout sebemenší náznak slabosti! Odejdi do svého pokoje a zamysli se nad tím. Draco se podíval svému otci do očí, ale narazil na nepropustnou šedou zeď. "Neslyšel jsi? Běž!"
Krása hvězd se dotýká
tam mezi oblaky
panuje si krutá i milovaná,
tam panuje si GOTIKA.
17.červenec 1988, Wiltshire
"Ne, já to neudělal…"roztřesený se sklonil k Narcisině tělu. Uslyšel kroky vzdalující se od něj. Odešel. Konečně… Rozplakal se.
"Maminko, otevři oči, maminko. Já nechtěl. Ten motýl? Proto se tatínek zlobí a proto tady ležíš, že." Pohladil ji po tváři. Ten led, co ucítil, mu prostoupil celé tělo.
"Maminko, já se bojím."
"Spaste, Pane, naše světy,
naše duše
a lásku - pocit prokletý."
21. listopad 1999, Londýn
Zobrazovalo jeho krásné rysy. Díval se do zaprášeného rámu ušmudlaného zrcadla. Bylo tak jiné, než to v Malfoy Manor, ve kterém si trénoval svůj aristokratický výraz. Tak jiný byl i odraz v něm. Byl dospělý. Opět se na sebe podíval, nasadil arogantní masku, jednu z mála věcí, co mu po otci zůstaly.
V odrazu zrcadla viděl aristokrata zvedajícího hůlku… a pak nic.
Tam v modrých i šedých
výšinách ze saténu či mraků,
tam autoritu neztrácí
a neztratí svůj pel nyní
ani v časech budoucích
ta panovačná a ryzí
G-O-T-I-K-A
A/N: Za beta-read děkuji Dangerous.
Za námět děkuji Alexis a její povídce "V dešti".
Jasmin de Paris děkuji za překrásnou báseň.

Míjení

25. února 2006 v 22:16 Originální tvorba
"Slunce? A co je to tvé Slunce?"
"No, je jako tady ta lampa, jen je mnohem větší. Osvětluje celý můj svět, jen nevím, jestli by dokázalo proniknout i touhle tmou..."zmlkl. Nevěděl, jak dál.
"Není žádné Slunce." Prásk! Sykl bolestí.
"Není žádné Slunce a není žádný tvůj svět!" Zas tu byla, ta bolest, přemohla ho.
"Není slunce," opakoval.
"Není Slunce, není jiný Svět. Není Slunce, není jiný Svět"… není Slunce.
Míjení
Stojí tam. Kolem není nic. Vůbec nic.
Nevidí. Tady, uprostřed nekonečné tmy, kterou její oči neproniknou.
Neslyší. Všude je klid. Tma a ticho. Ticho a tma. Nepříjemná kombinace…
"Haló," nesměle zavolala.
"Kde to jsem?"
Ozvěna jejího hlasu se na okamžik stane její jedinou společnicí.
"Alespoň už vím, že jsem o sluch nepřišla." Pousměje se svým slovům.
Díky neustálým pokusům prohlédnout za tmu se jí dělají mžitky před očima.
Vzdala to a bezmocně se sesula na zem do sněhu.
"Cože! Do sněhu? Teď, na konci srpna, to je nemožné…"
Vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce. Tady se na čas nehraje. Sedí ve sněhu. Neví, jak dlouho, kolem má jen tmu a ticho. Ticho a tmu, tu nepříjemnou kombinaci.
Náhle sebou cukne a okamžitě se zvedne. Bez dechu poslouchá píseň. Nese se k ní tmou.
Příteli můj, překroč práh a vejdi
Narodil se nám průnik dvou světů
A z milionů cest, které brázdí nám srdce,
setkáme se s ním na témže rozcestí
A oba…
Zdá se jí, jako by melodie protkávala tmu barvami. Nad ničím nepřemýšlí a vydá se za písní. Slyšet lidský hlas je pro ni záchrana. Začne také zpívat. Neznámá slova jí sama přichází na jazyk, a ona se nediví.
A oba… váháme a hledáme
Střetáváme se a míjíme
Na hony blízcí, vzdálení na dosah
Kloužem v přesýpacích hodinách
Jsme v úzkých…
…V úzkých
"Dost!" Nový hlas zastaví její běh i zpěv. Je plný autority a zloby, nedá se neposlechnout.
"Proč to děláš?" Hledá odpověď.
"Proč zpíváš ty lži?" Prásk!
"Au!" Vykřikne. Přes záda jí někdo šlehne bičem. Otočí se. Nikdo tam není. Je sama s pulzující bolestí. Přikrčí se.
"Je tak zvláštní poslouchat vedle sebe hovor a nikoho nevidět," říká si. Znovu se zaposlouchá.
"Kdo tě tu píseň naučil?" Hlas, prosáklý autoritou se znovu ptá a ona mu musí odpovědět.
"Nevím," řekne dvojhlasně společně s druhou dívkou. Ale ta ještě pokračuje: "Ona je ve mně. Myslím od vždy." Odmlčí se. Pochopí, že otázka nebyla určená jí.
"Já si toho z poslední doby moc nepamatuji…"
"Dozpívej to!" přeruší ji Hlas. Jeho intenzita neuvěřitelně vzrostla. Cítí ho všude ve tmě i uvnitř své hlavy. Poslechne. Nemá jinou možnost. Zpívá.
Míjím tě, míjíš mě
Míjí se Světy, Planety
Slova, Myšlenky,
Kroky, Doteky,
Vlaky, Výtahy,
Eskalátory,
Sliby, Přísahy
Příteli můj
"Co jsou to vlaky?" Přemýšlí, ale je tu už příliš dlouho. Nedochází jí ani smysl jeho otázky. Začne se třást.
Ta druhá na tom byla podobně.
"Nevím, nevím, co jsou vlaky."
"Prozradím ti to. Žádné vlaky neexistují!" Švih, opět ucítila ránu bičem. Trhne sebou a chytne se za hlavu, ve které se ti dokola omílá: Žádné vlaky neexistují. Žádné vlaky. Neexistují.
"Vlaky, Výtahy, Eskalátory, Sliby, Přísahy! Nic z toho není!" S jeho slovy přichází rány znovu. Vhánějí jí slzy do očí.
"Světy, Planety, Slova, Myšlenky, Kroky, Doteky, co to je?"
Její tělo je ztrápeno pod údery biče a hlava se jí div nerozskočí tím Hlasem, Hlasem stvořitele, jeho Hlasem. Je tu všude.
"Lež!"
Poslední rána. Nejtvrdší. Ztrácí rovnováhu a padá. Nemohla ten nápor vydržet. V místě, kde leží, se sníh barví rudě.
"Příteli můj, překroč práh a vejdi. Narodil se nám průnik dvou světů…" bleskne jí v hlavě jeden z veršů písně.
"Jak se jen odtud dostanu?"
Ze tmy se ozve tiché.
"Ale Přátelé existují…"
A/N Děkuji Dangerous za beta-read.
Za Inspiraci vděčím S.C. Lewisovi (rozhovor o slunci) a nedělní pohádce "Království lhářů"