NonPoetta

6. dubna 2006 v 13:54 |  Fanfiction
Nevím, jestli je to dost pochopitelné, pokud se stane, že vám nedojde, co se snažil básník říct, nebojte, chyba není ve vásJ
NonPoetta
Jeden pohled do zrcadla. Ne, je tam znovu. Ta podivná bytost, mně tak vzdálená, a přesto mou součástí. Stejné oči jako ty mé a já odklápím zrak. Nikomu se podívat do očí nedokážu, už ani sobě. Po tom, co jsem udělal, dělám a dělat budu…
***
Nestíhala jsem je počítat, slzy co mi stékaly po tvářích. Bylo jich tolik, a mé bolesti bylo mnohem víc. Seděla jsem v parku a otřásala se neustávajícím pláčem. Proč to tak bolelo? Věděla jsem, že to přijde, kouzlo zmizí a já skončím tady. Bez něj.
***
Pořád cítím to děsivé opovržení, potupu a bolest k sobě samému. Ale jiná cesta není. Nebo je, ale já se rozhodl takto.
Beru do ruky rtěnku. Chlapec vamp, bleskne mi hlavou. Mé rudé rty se křivě zašklebí. Už dávno nejsem chlapec, bohužel teď nejsem ani muž. Chytám tu ohavnou, zlatou paruku, která se stala mou součástí. Dala mi jméno, práci a sebrala všechnu hrdost. Slunečná Diana, tak mi říkají. Neznám horší jméno, ale neměl jsem na výběr.
***
"Vůbec mě neposloucháš. Já to potřebuji slyšet. Od tebe. Ano, nejsi takový, ale co mi je do toho? Proč protáčíš oči? Bojím se, že mě nemáš rád, jsme úplně jinde. Co se to děje? Co je to za odpověď? Nevím."
***
Nový pohled na sebe už nesnesu. Ten kýč na mé hlavě, ten kýč, co mi dal jméno. Ten, kdo ho vymyslel, určitě v životě neviděl slunce, nemohl by ho totiž tak znehodnotit. V záchvatu vzteku si ji z hlavy strhávám. Ale člověka v zrcadle náhle nepoznávám, tak strašně jsem se změnil…
***
Myslela jsem, že ho znám. Nebylo to tak, on byl tak jiný a já se bála - svých pocitů. Proč bylo vše tak složité? Pak jsem ho uviděla. Konečně. Přicházel ke mně a já byla odhodlaná všechno mu říct. Klepala jsem se a hrozně moc se bála jeho reakce. Přešlápla jsem z místa na místo. Ta jeho typická chůze. Mrknutí na mě a křivý úsměv. Proč se taky neusměji?
***
"Ty hajzle," můj šéf, miluju ho, jako všechny autority, "padej konečně tančit!"
Ne, napadne mě. Nepůjdu. Proč by. Nauč slunce hřát, já to balím. Už víme přece, hvězdy ty pořád nepadají. Tak nech si o mě zdát, to nejde, pryč utíkám… Zažírá se mi pod kůži. Ta hudba je příšerná, jestli to vůbec mohu nazývat hudbou. Jako v transu sbírám ze země paruku. Ze zrcadla na mě pohlédne Diana. Potlačím zvracení. Zvedám se a jdu na podium. Už ke mně doléhají ty odporné: "Kotě, rozjeď to," nebo "Bože, ty mi dáváš." Je to děs. Svlékám se v transvesty klubu a ještě ke všemu dělám, že se mi to líbí.
***
Seděla jsem doma na posteli a nechápala nic, neozval se a já cítila jeho nezájem. Můj strach byl všude. Nejistota. Chlad. Rozpolcenost. Věděl o všem, kromě mě. To byl on. Nebo ne?
***
Hladím si prsa vycpaná silikonem a sleduji rozvášněný dav. Pak odhodím zlatou sukni a jedna dívka omdlí. Kráva. Beru to jako vekou urážku. Otočím se kolem tyče a s hranou rozkoší a vnitřním odporem po ní přejedu jazykem. Dav bouří. Pitomci. Jazykovou hru opakuji. Řev z hlediště mi trhá uši, ale alespoň už neslyším tu hroznou píseň. Otevřu oči. Můj dech vynechá a srdce cítím někde v krku, v uším mi piští, mé srdce už téměř nestíhá. Zelený pohled, jeho smutek, není žádných pochyb. Je tu. Ten, kvůli kterému tu jsem i já, ten, kvůli kterému mi říkají Diano. Ten, kvůli kterému jsem zmizel.
Znovu se podívám k němu, pak se bleskurychle otočím a odejdu pryč. Vyprovází mě hurónský křik a dvě zelené oči.
***
Za oknem zářily hvězdy. Viděla jsem je i přes zavřené oči. Svezla jsem se po vlně orgasmu a on mě dohonil. Naše obětí sílilo. Oba jsme se klepali a užívali své štěstí. Políbil mě, ale jinak, než jindy. Tolik vášně. Všechno s ním byla hra.
***
Make-up jsem setřel a paruka je tam, kde patří. V koši. Potřebovat ji už nebudu. Házím věci do batohu, zase budu jinde, někým jiným. Do ruky se mi dostává má stará hůlka. Tak dlouho jsem ji nedržel, skončil jsem s tím. Žádný…
"Draco?…"
***
Mrazilo mě v zádech, když se jeho jazyk odlepil od pupíku, mapuje mou kůži směřoval níž. Mé tělo cuklo vzrušením a on si hrál dál. Jemně vklouznul jazykem do mé pochvy. Vzrušení. Opakoval to a já se neznatelně klepala.
Dráždil mi klitoris a jen si vychutnával mou naprostou oddanost. Zrychlil a zapojil do hry i ruce. Chceš mě snad zabít? napadalo mě, ale to, co ze mě pak vyšlo, bylo jen sladké vydechnutí. Zrychlil. A pak ještě víc.
***
Co teď? Nemůžu se s ním bavit. Jednou jsem se zatvrdil a já své názory měnit nehodlám. Ničil mě, aniž o tom věděl. Ta neurčitost, vnitřní nevyzrálost, jeho polibky. Přestaň! Nemysli na něj, vydržel jsem to už tak dlouho… Sedm let mého nekonečna.
Odráží se v mém zrcadle. Změnil se, ale to říká ten pravý. Mě by teď nepoznala ani má matka, tak jak mě našel? Proč? Zrovna on. Bohužel tu odpověď znám… Sluší mu to, stejné vlasy, jiskry v očích a ty božské rty, které lákají k… Stop. Nic takového, sklápím zrak.
***
U polibků nezůstalo. Oba jsme byli vzrušení a to pevné obětí mě téměř dusilo, přesto jsem se nebránila. Tiskla jsem ho k sobě ještě víc. Víc. Hrál si s mými ňadry. Byla jsem mu naprosto oddána a on to věděl. Líbilo se mu to. Jeho hra. To jediné.
Postupoval níž. Kroužil jazykem po obvodu mého pupíku. Zavřela jsem oči a poslouchala. Své srdce, splašilo se a jeho bušení znělo jako vzdálené techno z nějakého moderního klubu. A on sestoupil ještě níž.
***
Co nejdřív opustit tuhle místnost. On mi nedává prostor ani k nadechnutí a mé srdce bije tak strašně hlasitě… Musím zmizet, dávám se do běhu, snaží se mě zastavit. Dotýká se mě. Je to jako kdysi. Tak dávno. Zaváhám a pohlédnu mu do tváře; po tak dlouhé době se někomu dívám do očí. Začínám se ztrácet a to nesmím. Zavírám oči; proč je tu tolik napětí? Líbáme se - tak vášnivě, do toho polibku dáváme všechno. Sedm let.
***
Znám tě. Dokonale. Každý kousek tvého těla. Vím, jak jsi přišel k jizvě na holeni. Tvrdil jsi, že tě podrápal medvěd. Tenkrát jsem ti něco namítla. Asi jsi se usmál a odpověď ztratil v polibku.
"Copak nemůžu mít nějaké tajemství?" dodal jsi. Trocha smíchu. Pohlazení. Pohledy do očí. Vášeň.
***
Jeho rty jsou rudé a jemně opuchlé, když náš polibek skončí. Rozumí mi, a přesto mě prosí. Prý neodcházej, miluji tě'. Ale i on pochopí, že je něco, co se odpustit nedá. Jdu a on zůstává, vyprovází mě pohledem a můžu si jen přát, ať nepláče. A já? Zastavuji se u opuštěné lavičky, nejsem schopný jít dál. "Proč si mi to udělal," šeptám mezi vzlyky, "neměl jsi za mnou přijít." Proud slz se už nesnažím potlačit. "Harry…"
"Pane, vyplakejte se, to vždycky pomáhá," zvednu oči k malé holčičce, "na, vemte si můj kapesník."
Děkuji Dangerous za beta-read a Helence Vondráčkové, od které jsem si pučila kousek písničky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama