Červen 2006

Jízdenka

20. června 2006 v 11:42 Originální tvorba
Jízdenka
Opět pro tebe, Nan.
Seděla u ní. Neopouštěla ji. Škubla sebou vždy, když slyšela slova jako kombajn, komnata, komandovat nebo komár. To vše jí asociovalo její bezbřehý smutek, největší ztrátu.
Je v komatu, nemá velkou naději. Našli jsme ji příliš pozdě, celá promrzla. Jako vtíravé techno rezonovala v její hlavě poslední věta.
Teď už téměř nevnímala jemné pípání kyslíkového přístroje, na který musela být její dcera neustále napojená. Skrz velké okno se zahleděla ven. To, že tam, ve tmě hluboko pod ní, je město, prozrazovala jen světelná čárka lamp, lemující oba okraje hlavní třídy. Její pohled přitáhlo pomalu pohybující se světlo. Podivíni, pomyslela si. Kam mohou jet, teď, uprostřed noci… Proč nespí?
Otočila se a zadívala na lůžko. Z pootevřených úst dívce vycházela úzká hadička. Graf, znázorňující tepy jejího srdce, se v pravidelných intervalech na digitální obrazovce objevoval a mizel.
Stará žena chytila do ruky malou věcičku, plastovou kosatku, ostatními používanou jako dekorace do akvária. Laciná cetka, koupená nejspíš ve zverimexu.
Svírala ji v ruce, když jsme se k ní ráno dostaly. Hned byla převezena sem, ale její stav je čím dál horší. Pro vás.
Slabé pípnutí digitálek právě oznámilo třetí hodinu.
Znova hleděla k městu, auto se ztratilo a ona se cítila strašně sama. V tmavém pokoji s rezonujícím pípáním. Nostalgie, projelo jí hlavou.
Začala šoupat velrybou po okenním parapetu, tiše mumlala říkačku, co dřív její dcera jako malá vyřvávala. Nikdy ji nenapadlo, jak strašně moc si bude přát znovu ji od ní slyšet. Zastavíme. Stát. Prudce s hračkou smýkla, proklouzla jí mezi prsty, narazila do svíčky, která sotva stála, a společně s ní se zřítila na zem. Zatajila dech. Ten zvuk se jí vůbec nelíbil. Veroniko! Okamžitě byla u ní. Pod zavřenými víčky jí zornice těkaly neuvěřitelně rychle. Malinko pootevřela pusu, vycházel z ní jen šum, tolik nepřipomínal žádnou z řečí. Přístroj zrychlil a pípání také. Dívčino srdce nestíhalo. Držela ji za ruku a rozeznala ze zvláštních zvuků dvě slova. Jsi anděl?
Fin
Děkuji Dangerous za beta - read.
A/N Tuhle povídku bych dala do kategorie, ty které svým autorům přerostly přes hlavu. Snad jste se v ní neztratili, což se mně zas tak úplně nepovedlo, a snad se vám líbila.
Chtěla bych poděkovat mé sestřenici za nápad, jen tak mezi řečí mi řekla, v době kdy jsem s povídkou začínala, že četla jednu, kde hlavní postava byla mrtvá a nevěděla o tom. Díky Anetko:D
Vyprávění o stříbrné vteřině je převzaté od Pana Tau, kterého jsem samozřejmě já nevymyslela. Zoufalé básně Veroniky, jsou ve skutečnosti kousky z křesťanských písniček, hodily se mi a použila jsem je. Rovněž se vzdávám všech práv na ně.

Vykřičený dům

18. června 2006 v 14:48 Originální tvorba
Druhá část trilogie. Enjoy.
Vykřičený dům
Věnováno Nancy
A z toho… dokázali… alfa a delta jsou střídavé… Musí to být… Místo rýsování rovnoběžníků, úseček a čtverců začala kreslit. Od tabule k ní stále doléhaly útržky výkladu, ale vytržené z kontextu, pro ni postrádaly smysl. Poslední dobou se nedokázala soustředit. Stále viděla ty záblesky oranžové barvy, doprovázené houkáním podobnému siréně, ale nevěděla, odkud je zná. Ostatní barvy ztratily kouzlo ve srovnáním s její oranžovou. Vlastně nevěděla skoro nic. Nechápala, jak se najednou dostala do školy. Nechápala profesorův výklad a nechápala strach uvnitřní sebe. Stáhla se.
Ale teď si kreslila. Nejdřív jen tak zlehka vedla tužku po papíře a rovnoramenný trojúhelník proměnila ve střechu. V úzkou gotickou jako na starých hradech. Usmála se a pokračovala. Přidala stěny a jinou věžičku, mnoho oken a výklenků, její kreslení už nebylo opatrné, čáry byly intenzivní a silné. Nakreslila dům, nebo spíš vilku, možná palác. Velkolepý a dokonalý. Přesně pasoval do krajiny kolem, ke stromům, kamenné kašně a dlážděné příjezdové cestě. Hleděla na něj, nehýbala se, téměř ani nedýchala. Sama nikdy dobrý kreslíř nebyla, i když ji to bavilo, a najednou…
Znovu popadla tužku. Zaměřila se na detaily, záhon pod ní rozkvetl. Vyšlo slunce a ona se musela začít soustředit na stíny, prohlubovala je a dodávala tak kresbě prostor. Ale něco bylo špatně, ucítila, že to není ona, kdo obraz tvoří. Tužka to zvládala sama. Teď malovala tepanou bránu a nějakou postavu před ní. Malý člověk vypadal ve srovnání z domem uboze, ale ona z něj cítila něco zvláštního. Stál se zvednutou rukou, připravenou ke klepání, pootočený směrem k ní. Tužka dokončovala svou práci. Teď kreslila jeho obličej. Byl to muž. Mladý. S velmi jemnými rysy, světlé vlasy mu zakrývaly ramena, tmavý plášť sahal téměř k zemi. Líbil se jí. Měl malinko pootevřená ústa a ve tváři neidentifikovatelný výraz, snad očekávání, nebo strach. Náhle sklopil hlavu a zaklepal.
Vykřikla. Zřetelně slyšela v náhle ztichlé třídě dopadnout svou tužku na podlahu. Pohledy ostatních ulpěly na ní. Viděla jim do očí, všem. Jejich tváře řvaly a ubíjely ji. Nemohla jinak, než sklopit zrak a narazila jím tak opět na kresbu. Prsty se jí třásly, když jimi přejížděla po masivní bráně. Muž již před ní nestál.
Halucinace. To tím horkem… Není možné… Není možné slyšet vrznutí brány, doprovázené cinkotem klíčů. Není možné slyšet vrznutí brány, doprovázené cinkotem klíčů, když je ta brána jen na obraze. Není možné vidět muže na obraze pohnou se. Jen obrátím stranu a kresba zmizí, prostě nebude.
Ačkoli se snažila, svůj třas zastavit nedokázala. Už se nepokoušela otočit sešit dál, ztratila nad svými prsty veškerou kontrolu a spustila je k tělu. Její zornice těkaly po papíře neuvěřitelně rychle. Spousty věžiček a výklenků. Prohledávaly všechny stíny, zákoutí, dívaly se do desítek oken, ke kašně. Pohled zaletěl až do zahrad, ale ani tam on nebyl.
Zornice rozšířené hrůzou. Hleděla k bráně, byl to jediný vchod do zámku. K masivní tepané bráně, k té bráně, na kterou před chvílí zaklepal a pak zmizel. Obrazy nejsou živé, nikdo z něj nemůže jen tak odejít, tak kde…
"Jsem tady." Nové cuknutí. Rychle se obrátila na svou sousedku z lavice. Seděla strašně prkenně jako naprogramovaný stroj a zaujatě sledovala výklad. Z její tváře cítila odpor k sobě samé. Přesto se jí zeptala. Za vyrušení ji odměnila ošklivým pohledem a to nic jí jako blesk projelo celým tělem.
Haló, jsi tu ještě? Zavřela oči a usilovně se soustředila.
"Ano."
Já, nerozumím tomu, jsi asi v mé mysli, ale jak ses tam dostal? Žádná reakce. Nakreslila jsem tě, třesoucí se rukou si prohrábla vlasy. Co ode mě očekáváš? Chtěla mluvit dál, nedoufala, že odpoví, proto vyjekla, když uslyšela jeho: "Všechno." Cítila, jak její srdce hlasitě tlouklo. Museli ho slyšet všichni okolo, tak proč se sakra na ni nikdo nedíval? Do poslední otázky dala celý zbytek odvahy, co v ní ještě zůstal.
Kdo jsi? Prsty sevřené v pěst, nehty se jí zarývaly do dlaně. Z očí jí stékaly slzy bolesti. Nenechávej mě tu s mojí otázkou, odpověz…
"Ne." Prudce sebou cukla. "Ty to přece víš."
***
"Chléb nám ve zdejší, dej nám dnes…" automaticky odříkávala modlitbu s ostatními, aniž by její obsah v nejmenším vnímala. Myšlenky se jí toulaly a ona se je nesnažila pochytat. "A neuveď nás v pokušení…"
Zase přemýšlela nad ním. Hleděla kamsi daleko. Tam, kde nedokázal pohlédnout žádný z přítomných. "Ale zbav nás od zlého." Když tu ho spatřila. Ano. Na kratičký okamžik jej viděla. Hleděl jí do očí a levou rukou naznačoval, aby šla k němu. "Neboť tvé jest království, i moc…" zvedla se a začala se prodírat zástupem modlících. Nesmím jej nechat čekat. Volá mě. "Musím jít." Neuvědomila si, že část svých myšlenek řekla nahlas.
"Veroniko, kam chceš, sakra, jít uprostřed shromáždění?"
"Dej pozor, mami, co říkáš, aby se z tebe nestal rouhač," zašeptala dívka.
"Sakra znamená, jak jistě víš, svatý."
Dokončila a zvedla k ní oči s jasnou prosbou. "Smím odejít?" Kostelem zaznělo monotónní amen.
***
Zůstala tam. Nechtěla zatím odejít. Usilovně se snažila vybavit si kousek z kazatelových slov, jen jednu větu, tak alespoň téma… Ale v hlavě měla prázdno. Prázdno? Spíš něco neznámého, co zaměstnávalo její mysl a nedávalo odpočinek. Nikdy to neodešlo a nedovolovalo jejím myšlenkám volně plynout. Ne!
Ona sama věděla, že je to spíš někdo, občas s ní mluvil. Útržkovitě a náznaky, musela nad jeho slovy přemýšlet, a přesto se ke skutečnému smyslu nedostávala. Bylo to, jako by byla v nějaké pevné bublině, jejíž stěnu sama propíchnou nedokázala. Jako stoupenkyně Platonova učení. Pro ni přestal skutečný svět existovat. Nadobro zmizela v tom odraženém, pevně připoutaná v zrcadlové jeskyni. Pořád jí stál za zády a ona se nemohla otočit, a když si myslela, že z její hlavy odešel, vždy se připomněl…
"Sakra, dej mi už konečně pokoj." Vyskočila na kostelní lavici. "Slyšíš, buď mě pusť, nebo vyveď pryč, ale takhle napůl to nezvládám." Mohutný kostel překládal její nářky v podivných ozvěnách. "Poslouchej. Nestojím o tebe. Jdi pryč a už se…" Zůstala na místě, čekala, až ozvěny zmizí a doufala, že on zmizí s nimi. I když dopředu věděla, že doufá marně. "Nevracej," uslyšely gotické stěny místo amen.
***
Nedělní ticho rušil pouze klapot střevíčků a dívčin tichý šepot. "Kde jsi? Proč tu nestojíš? Spěchala jsem. Opravdu…" Zastavila a zapřela se rukama o kolena. Píchalo ji v boku a sotva popadala dech. Ale jen párkrát se nadechla a hned utíkala dál. Vběhla do zámecké zahrady a pohledem pátrala po okolí. Nic.
Proběhla kolem starého altánu, směřujíc si to dozadu ke kamenné kašně. Zastavila se až u ní. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Není tu! Posadila se na okraj kašny a potichu se začala modlit… "Odpusť." Její prosby zněly jako zpěv. Zoufalý a ztracený.
"Veď mě z dolních nádvoří.
Dál, až za oltář,
až tam na svaté místo,
kde uvidím tvoji tvář.
Vzácnou chvíli s tebou samým toužím mít i dnes.
Kde mlčí lidská moudrost a tvůj hlas bude znít."
Po tváři ji stekla nová slza. Prosím.
"Ne."
Polekala se a okamžitě se otočila. Nikdo. Stejně jako pokaždé. Celá se chvěla, když říkala kajícné: "Pane, prosím." Žádná reakce. V hlavě slyšela jeho ne a uvědomila si, jak je sama slabá. Bála se jakkoli pohnout, bála se i nadechnout, nemohla rušit jeho ticho. Čekala.
"Nevyvedu tě, ještě není pravý čas." Opět ji naplnila prázdnota, schoulila se do klubíčka a začala zpívat dál.
"Veď mě tam, do ticha, svatyně svatých
Věd mě tam…"

Zajíkla se a svezla se po okraji kašny k zemi.
"…skrze krev beránka."
Dodala své písni na intenzitě, když pokračovala.
"Veď mě tam, do ticha, svatyně svatých.
Veď mě tam, tu stojím, veď mě sám.
Veď mě tam. Tu stojím."
Na okamžik ztichla, docházel jí dech.
"Pane?" strom se v jemném vánku zachvěl, vše ostatní zůstalo bez hnutí. Nic jiného nečekala.
"Veď mě sám."
***
Věřila, že bude v zámku. Zastavila se až před tepanou branou. Ze všech sil zabušila. S každou ránou jí zády projížděl mráz. Ale ona nepřestávala. Hystericky řvala a ztrácela sílu. Jen její víra ji ještě držela. "Je tam, vím to."
Tužka dokončovala svou práci. Soustředila se teď na jeho obličej. Byl to muž. Mladý. S velmi jemnými rysy, světlé vlasy mu zakrývaly ramena, tmavý plášť sahal téměř k zemi. Líbil se jí.
"Už se to stalo, pusť mě."
Spousty věžiček a výklenků. Prohledávaly všechny stíny, zákoutí, dívaly se do desítek oken, ke kašně. Pohled zaletěl až do zahrad, ale ani tam on nebyl.
Zornice rozšířené hrůzou. Hleděla k bráně, byl to jediný vchod do zámku. K masivní tepané bráně, k té bráně, na kterou před chvílí zaklepal.

Zavřela oči a začala si je mnout, strašně ji pálily. Nepřestávala, nechtěla vidět ten hnusný svět a sebe v něm. Svůj stesk a zoufalství. Spustila ruce a chtěla znovu tlouct, ale náhle nebylo na co. Stála v ohromném sále. Vysoké klenby, sloupoví a kamenné sochy. Nedokázala dohlédnout na konec místnosti. "To přece není ten malý zámeček, který jsem kreslila já."
"Který jsem kreslila já!" Lekla se svého hlasu tak zesíleného mohutnou ozvěnou. Rozhlížela se po katedrále. Nezajímala ji dokonalá vitráž, ani zdobné mozaiky. Hledala jeho a věděla, že tu je. Snažila se, ale neodpověděl na žádný výkřik, nereagoval na prosby, ani slzy. Chvíli si myslela, že ho vidí, temný stín vysoký jako dospělý muž, utíkala k němu. V polovině cesty ucítila ostrou bolest v obličeji. Bez vysvětlení. Bylo to poprvé, co dostala facku. Zůstala na místě. Sama. Jen vánek ji stačil pohladit.
***
Ve tváři jí stále tepala ona bolest, a tak nemohla dlouho usnout. Hleděla na strop. Malinko se třásla, měla strach, ale nevěděla z čeho. Na chvíli zavřela oči, vykřikla, když spatřila běsnící moře. Raději opět zvedla oči ke stropu, byl jako šedé nebe. Přejel jí mráz po zádech, šedé nebe před bouřkou.
Ve vzduchu je to vždycky plné napětí a energie. I ona se jí cítila plná. A pak to začne. Obrovské kapky dopadají na zem a zanechávají po sobě tmavé fleky. Odrážejí se od dlažebních kostek a vy někdy netušíte, odkud vlastně prší. Svíjíte se, schovaní pod střechou, a třesete se při zvuku hromu. Je vám zima a nejsou tu žádné ruce, jenž by vás přitáhly k sobě. Dotyky, co dostáváte, patří jen kapkám. Voda. Teče všude okolo vás. Přelévá a mísí se. S kameny, s listy i pískem, bouře duní a ona se tříští, když narazí na temná skaliska.
Moře zpívá. Na nejvyšší z černých skal stojí dívka. Bosá, jen v bílé noční košilce. Ta nad mořem září jako spásný maják, který dnešní noci hledají všechny lodě. Nevyšly totiž hvězdy. Kolem ní se čeří splašené vlny, ale její nohy ještě neobmyla jediná. Vítr jí burácí nad hlavou a její vlasy volně splývají podél šíje, jediný světlý pramen se v mohutném větru nepohne, stejně tak ani záhyb na bílé košilce. Je to, jako by sem nepatřila, jako by měla veškerou moc nad vodami a větrem. Jako by byla božím poslem.
Zvedne ruce a bouře utichne. Kruhy na hladině jsou jedinými svědky nočního divadla. Spustí ruce dolů. Čeká, že se představení rozpoutá znova, opět uslyší píseň moře. Místo toho zaznamená něco jiného.
"Pojď," neslo se k ní po hladině. Tam, na samém obzoru, stál On. Řekl jí pojď a ona šla. Na chození po vodě není nic těžkého. Pomalu vsunula na hladinu levou nohu a přenesla na ni celou svou váhu. Na chození po vodě není nic těžkého, pokud je vaše víra dostatečně silná, a ta její byla.
Vykročila. Šla k němu, volal ji. Šla za svou myšlenkou, za svým snem. Vířila hladinu a její šlápoty se ze všeho nejvíc podobaly vodním květům. Nedokázala jen jít, dala se do běhu. Přibližovala se.
Shromážděná, pod tvými křídly, Pane,
nevěsta tvá, chytá si bílý šat.
Milovaná, po tobě láskou prahne,
nevěsta tvá ti touží říct:
"Znám tě tak málo, víc tě toužím znát.
Znám tě tak málo, víc tvé lásky mít.
Znám tě tak málo,
prosím tě na kolenou, navštiv nevěstu svou."
Byla už tak blízko, že začala rozeznávat detaily. Najednou věděla, že to nebyla ona, kdo zastavil bouři. Poprvé spatřila jeho tvář z blízka. Byla jako vytesaná z mramoru. Pevné rysy, plavé vlasy, ocelové oči bez světýlek. Neusmál se, ani ve chvíli, kdy přiběhla až k němu a zastavila. Opět ji propaloval pohledem a ona nevěděla, jak reagovat. Připadala si ve srovnání s ním tak strašně nicotně. Uklonila se.
"Vítej."
Chtěla mu odpovědět něco ve smyslu konečně-jsem-s-tebou, ale nenašla formulaci, která by ho byla hodna.
Napřáhl k ní paži. A přidal bezeslovné: Pojď.
Neváhala. Ucítila mrazení, když se jejich dlaně spojily.
Děkuji Dangerous za beta - read.

Krůpěje

14. června 2006 v 19:39 Originální tvorba
Protože vás mám ráda, a protože jedu zítra na pár dnů pryč, mám tu pro vás trilogii:) Tohle je úvod. Zbytek je na mém webu v sekci originální tvorba - povídky.

Krůpěje
Věnováno Nancy
V životě každého kluka a holčičky existuje jedna stříbrná vteřina, kdy si může přát, co chce, a všechno se splní. Snažila se zapamatovat si každý detail tohoto místa. Smůla je, že málokdo ví, kdy je jeho stříbrná vteřina. Polička plná kýčů, které pro něj měly obrovskou cenu, pod oknem plastová kosatka, kterou dostal od ní. Nevěděla to ani holčička Zuzanka, když řekla na den svatého Mikuláše… Její pohled se zastavil na něm. Vpila se do jeho očí. Ty mi budou chybět nejvíc, napadlo ji.
Dalších několik desítek minut zůstali sedět v pokoji na zemi. Byl na ně zvláštní pohled. Dva mladí lidé, odpočívající spolu a přitom každý sám. Oba mlčeli a poslouchali pohádku. On se snažil tvářit smutně, ale nejspíš myslel na fotbal a na to, kde všude by teď byl raději. Ona se opírala zády o stěnu, přejížděla pohledem známé stěny a svůj pohled zastavila až na posteli.
"Nekoukej na mě." Přitiskla dlaně na svůj obličej. "Vidím tě, pořád koukáš!" Vykřikla, když si malinko odkryla tvář. "Neslyšel jsi? Nech toho, ty…" Zbytek nadávky zmizel v polibku. Celou svou vahou si lehnul na ni začal ji lechtat. Svíjela se v křeči a hlasitě se smála. Byla jeho…
Seděla klidně, bez pohybu, bez hlesu. Dokázala se ovládnout. Kdyby ale měla ukázat, co v ní právě je, začala by křičet. Tak pronikavě, jako kdyby ji mučili. Rvala by si vlasy a svíjela by se v agonii, jako každý, komu vzali srdce, pošlapali je a zahodili. Místo toho seděla dál; klepaly se jí prsty a v očích jí pálily potlačované slzy.
Chvíli čekala, než se otevřou dveře. Už byla netrpělivá, tak dlouho s ním přece nebyla. Konečně. Usmála se a chtěla jej obejmout. Co to dělá, proč jí sundává ruce a vykrucuje se tak z její náruče? Co znamená tento výraz? Ne, to ne. Hledala jen jeho oči, ale on se těm jejím vyhýbal.
"Měl by sis tu vytřít, máš tu spoustu prachu, někdo by na něj mohl být alergický." Po tváři jí stekla jediná slza.
"Půjdu."
Nejspíš na nic jiného nečekal, okamžitě vyskočil a šel do haly pro její bundu. Když jí ji podával, neupřímně dodal něco v tom smyslu, ať klidně ještě chvíli zůstane, přece ji nevyhání. Druhá slza.
Běžela pryč, pod nohama jí křupala zmrzlá hlína. Byl už večer a ona na sobě měla jen krátkou bundu. Určitě je jí zima, napadalo ty, co ji viděli. Není moudré se tak málo obléct.
Drkotala zuby, přesto na chlad nemyslela. S očí jí stékaly nové a nové slzy. Její tvář byla celá ulepená a pod očima se skvěly černé kruhy od rozpité řasenky. Přes slzy neviděla, kam jde. Svezla se po ledové kaluži a zůstala ležet na zemi. Její pláč neustával a slzy rozpouštěly zbytky sněhu okolo ní.
Kéž by právě teď byla má stříbrná vteřina… Vzpomněla na svého přítele, její vzlyky se nesly začínající nocí jako podivná píseň. Přála bych si někoho, komu bych se mohla celá odevzdat. Patřit mu. Někdo, s kým bych se netrápila. Žádné slzy a bolest. Mít tak někoho, kdo obejme a nepustí…
Začalo pršet. Ledové kapky rozpouštěly starý sníh a přikrývaly její nářek.
Za beta - read děkuji Dangerous.

Ve 4 ráno

11. června 2006 v 20:15 Originální tvorba
Můj první pokus o songfiction, stejnojmenná písnička od skupiny Nahoru po schodišti dolů band. Jen tak mezi řečí, vůbec je neznám:D
Ve 4 ráno
Proti mně stojí velká bílá myš
co tady dělá, proč na mě pořád civí,
je opravdická, nebo jenom plyš,
tváří se za
vile
v mým bytě 2+1 promile.

Jen si naslinil koneček prstu a otočil stranu. Ani, když jsem mu nabídla své kafe, nijak nezareagoval. Kretén. Pěkně trapný ráno. Jedno z nejhorších. Sehla jsem se a začala si hrát s drobečky kolem nakrojené bábovky. Dělala jsem v nich cestičky, všelijak je křížila. Už byla studená. Pekla jsem ji včera chvíli před tím, než jsem sem šla. Spálila se jen malinko, no a? On mi suše oznámil, že ji jíst nebude. Ukrojila jsem si alespoň já. Náhodou byla dobrá, s hrozinkami…
Stále sedí, někdy otočí stranu. Pochybuji, že ví, co čte. Mám pokušení se ho zeptat, ale asi to potlačím. Na co se hádat. Proč bych se mu nemoha smát jen já sama, hned teď, potichu ve své hlavě. A dám si pozor, aby to neslyšel.
Už mě nudí, stále si čte. Na to mu sotva skočím, ale předstírat hold umí. Já ne, vlastně neumím skoro nic. Spálila jsem bábovku a pak se rozbila ta sklenička. Taky mou vinou.
Všechno odkývám, dávno si mě ochočil. Už ani nevím, kolikátý večer jsem strávila tady. S ním. Připadám si jako největší nic. Ale budu se sem vracet. Pokaždé. Asi.
Sehnal sem aspoň holku z druhý ruky
má blůzu z kretonu a na tesilkách puky
málokdy ví, která zrovna bije
a než dem spát, tak oba pijem
Stejně jako pokaždé mě včera objal a pohladil po stehně. Po zádech mi přejel mráz. Tak je to vždy. Jedním hltem vyprázdnil sklenici. Já tu mou chtěla položit na poličku, aby se nevylila, on ji chtěl ale vypít. Vyrazil mi ji z ruky. Ne, vlastně mi vyklouzla sama, tak to řekl. Dopadla na zem a jemně zacinkala. Chvíli jsem se na střípky dívala. Zbytek alkoholu se vylil na koberec a naposled zašuměl. Dal mi pohlavek a já se mu omluvila. Naštěstí to nebyla jediná sklenice, brzy jsme připíjeli znovu.
"Na tebe." Řekla jsem nesměle.
"Na mě." Souhlasil.
Jeho dlaň znovu přejela po mém stehně, tentokrát ale z vnitřní strany, a směřovala výš než prve. Neumím hodně věcí, neumím říct, co se mi líbí. Neumím se bránit a neumím říct dost. Někdy toho lituji.
Chvíli si se mnou hrál, hladil mě a štípal do zadku. Mlčela jsem, když naplnil mou poloprázdnou sklenici opět po okraj. Sám pil z láhve. Objal mě a políbil, jen tak vzdušně, aby mě dráždil. Seděla jsem teď jen v spodním prádle na tvrdé posteli. I mně se přivíraly oči. Viděla jsem ho všude a můj jazyk se pod náporem alkoholu rychle rozmotával. Přisedl za mnou, všimla jsem si, že šampaňské došlo. Nemám ráda whisky, kvůli jejím hořkým polibkům. Ale nemůžu se odtáhnout. Jako vždy i teď se ovládnu, mlčím.
Ve čtyři ráno začnou křičet ptáci
už za tři hodiny pudu shánět práci
už za dvě hodiny mi začne cukat v tváři
a za hodinu jsou tu popeláři.
Milovali jsme se. Večer dvakrát a ráno jednou. Mezi tím jsme pili. Je zvláštní, že si pamatuji vše. Nevím, jak je na tom on, a ani nevím, jestli to chci vědět. Cítila jsem jeho dech, když mi šeptal do uší nesmysly. Nebyly zamilované. Vybavuji si jeho dlaně, svírající někdy až příliš pevně mé tělo. Vzpomínám si i na jeho dech, ztratil svou jemnost a já slyšela všechny nádechy, někdy namáhavé, jakoby bolestné
Ráno jsme sedli ke stolu. A od té doby nepromluvil. Ze začátku jsem sledovala jeho předstírané čtení. Písmenka mu nejspíš na řádcích tančila, přeskakovala jinam a určitě si říkala, jaká je to sranda, že on je nepochytá. Nebyla. Ani pro mě a pro něj nejspíš také ne.
"Jdu koupit rohlíky, tohle jíst nebudu." Zůstala jsem sedět u stolu a kousla do bábovky. Nebyla vůbec špatná a navíc já mám hrozinky ráda.
Proti mně stojí velká bílá zeď,
co tady dělá, proč na mí čelo tlačí
stojí tu odjakživa, nebo jenom teď?
každopádně je v přesile
v mým bytě 2+1 promile.
Věnováno Vašku Musialovi
Děkuji Rebelce za beta - read.

Malíř

4. června 2006 v 15:03 Drabble
Malíř
Věnováno Titany
Celý udýchaný se opře o dřevěný parapet, pod jeho horkým dechem se okno rychle mlží. Za chvíli již skrz páru neprohlédne. Náhle špičkou prstu dosud jednolitou plochu před sebou rozrazí.
Dvě ruce ho popadnou kolem pasu a prudce jím otočí. Draco vidí v těch očích bolest, snahu všechno vrátit, přesto se obrátí zpět k oknu.
"Omlouvám se. Sakra, nevěděl jsem…" Mě se to netýká, křičí štíhlé prsty skrz mokré čáry.
"Mlč," štěkne na něj.
"Draco…" Zelené reflektory zhasnou, když sklápí pohled. Smutně zní i echo vzdalujících kroků.
Konečky jeho prstů jsou mokré a celé se chvějí. Otočí se směrem, kam on odešel. Chvíli se dívá do tmy, pak odfrkne a vydá se na opačnou stranu.
Kapičky na okně se klikatí ve spletitých cestičkách. Stékají k parapetu, kde se lámou a na zem dopadají jako smutné slzy. Dracův obrazec se rozpouští, blesk by v něm už nikdo nehledal.

Děkuji Nancy za beta-tester:)