Vykřičený dům

18. června 2006 v 14:48 |  Originální tvorba
Druhá část trilogie. Enjoy.
Vykřičený dům
Věnováno Nancy
A z toho… dokázali… alfa a delta jsou střídavé… Musí to být… Místo rýsování rovnoběžníků, úseček a čtverců začala kreslit. Od tabule k ní stále doléhaly útržky výkladu, ale vytržené z kontextu, pro ni postrádaly smysl. Poslední dobou se nedokázala soustředit. Stále viděla ty záblesky oranžové barvy, doprovázené houkáním podobnému siréně, ale nevěděla, odkud je zná. Ostatní barvy ztratily kouzlo ve srovnáním s její oranžovou. Vlastně nevěděla skoro nic. Nechápala, jak se najednou dostala do školy. Nechápala profesorův výklad a nechápala strach uvnitřní sebe. Stáhla se.
Ale teď si kreslila. Nejdřív jen tak zlehka vedla tužku po papíře a rovnoramenný trojúhelník proměnila ve střechu. V úzkou gotickou jako na starých hradech. Usmála se a pokračovala. Přidala stěny a jinou věžičku, mnoho oken a výklenků, její kreslení už nebylo opatrné, čáry byly intenzivní a silné. Nakreslila dům, nebo spíš vilku, možná palác. Velkolepý a dokonalý. Přesně pasoval do krajiny kolem, ke stromům, kamenné kašně a dlážděné příjezdové cestě. Hleděla na něj, nehýbala se, téměř ani nedýchala. Sama nikdy dobrý kreslíř nebyla, i když ji to bavilo, a najednou…
Znovu popadla tužku. Zaměřila se na detaily, záhon pod ní rozkvetl. Vyšlo slunce a ona se musela začít soustředit na stíny, prohlubovala je a dodávala tak kresbě prostor. Ale něco bylo špatně, ucítila, že to není ona, kdo obraz tvoří. Tužka to zvládala sama. Teď malovala tepanou bránu a nějakou postavu před ní. Malý člověk vypadal ve srovnání z domem uboze, ale ona z něj cítila něco zvláštního. Stál se zvednutou rukou, připravenou ke klepání, pootočený směrem k ní. Tužka dokončovala svou práci. Teď kreslila jeho obličej. Byl to muž. Mladý. S velmi jemnými rysy, světlé vlasy mu zakrývaly ramena, tmavý plášť sahal téměř k zemi. Líbil se jí. Měl malinko pootevřená ústa a ve tváři neidentifikovatelný výraz, snad očekávání, nebo strach. Náhle sklopil hlavu a zaklepal.
Vykřikla. Zřetelně slyšela v náhle ztichlé třídě dopadnout svou tužku na podlahu. Pohledy ostatních ulpěly na ní. Viděla jim do očí, všem. Jejich tváře řvaly a ubíjely ji. Nemohla jinak, než sklopit zrak a narazila jím tak opět na kresbu. Prsty se jí třásly, když jimi přejížděla po masivní bráně. Muž již před ní nestál.
Halucinace. To tím horkem… Není možné… Není možné slyšet vrznutí brány, doprovázené cinkotem klíčů. Není možné slyšet vrznutí brány, doprovázené cinkotem klíčů, když je ta brána jen na obraze. Není možné vidět muže na obraze pohnou se. Jen obrátím stranu a kresba zmizí, prostě nebude.
Ačkoli se snažila, svůj třas zastavit nedokázala. Už se nepokoušela otočit sešit dál, ztratila nad svými prsty veškerou kontrolu a spustila je k tělu. Její zornice těkaly po papíře neuvěřitelně rychle. Spousty věžiček a výklenků. Prohledávaly všechny stíny, zákoutí, dívaly se do desítek oken, ke kašně. Pohled zaletěl až do zahrad, ale ani tam on nebyl.
Zornice rozšířené hrůzou. Hleděla k bráně, byl to jediný vchod do zámku. K masivní tepané bráně, k té bráně, na kterou před chvílí zaklepal a pak zmizel. Obrazy nejsou živé, nikdo z něj nemůže jen tak odejít, tak kde…
"Jsem tady." Nové cuknutí. Rychle se obrátila na svou sousedku z lavice. Seděla strašně prkenně jako naprogramovaný stroj a zaujatě sledovala výklad. Z její tváře cítila odpor k sobě samé. Přesto se jí zeptala. Za vyrušení ji odměnila ošklivým pohledem a to nic jí jako blesk projelo celým tělem.
Haló, jsi tu ještě? Zavřela oči a usilovně se soustředila.
"Ano."
Já, nerozumím tomu, jsi asi v mé mysli, ale jak ses tam dostal? Žádná reakce. Nakreslila jsem tě, třesoucí se rukou si prohrábla vlasy. Co ode mě očekáváš? Chtěla mluvit dál, nedoufala, že odpoví, proto vyjekla, když uslyšela jeho: "Všechno." Cítila, jak její srdce hlasitě tlouklo. Museli ho slyšet všichni okolo, tak proč se sakra na ni nikdo nedíval? Do poslední otázky dala celý zbytek odvahy, co v ní ještě zůstal.
Kdo jsi? Prsty sevřené v pěst, nehty se jí zarývaly do dlaně. Z očí jí stékaly slzy bolesti. Nenechávej mě tu s mojí otázkou, odpověz…
"Ne." Prudce sebou cukla. "Ty to přece víš."
***
"Chléb nám ve zdejší, dej nám dnes…" automaticky odříkávala modlitbu s ostatními, aniž by její obsah v nejmenším vnímala. Myšlenky se jí toulaly a ona se je nesnažila pochytat. "A neuveď nás v pokušení…"
Zase přemýšlela nad ním. Hleděla kamsi daleko. Tam, kde nedokázal pohlédnout žádný z přítomných. "Ale zbav nás od zlého." Když tu ho spatřila. Ano. Na kratičký okamžik jej viděla. Hleděl jí do očí a levou rukou naznačoval, aby šla k němu. "Neboť tvé jest království, i moc…" zvedla se a začala se prodírat zástupem modlících. Nesmím jej nechat čekat. Volá mě. "Musím jít." Neuvědomila si, že část svých myšlenek řekla nahlas.
"Veroniko, kam chceš, sakra, jít uprostřed shromáždění?"
"Dej pozor, mami, co říkáš, aby se z tebe nestal rouhač," zašeptala dívka.
"Sakra znamená, jak jistě víš, svatý."
Dokončila a zvedla k ní oči s jasnou prosbou. "Smím odejít?" Kostelem zaznělo monotónní amen.
***
Zůstala tam. Nechtěla zatím odejít. Usilovně se snažila vybavit si kousek z kazatelových slov, jen jednu větu, tak alespoň téma… Ale v hlavě měla prázdno. Prázdno? Spíš něco neznámého, co zaměstnávalo její mysl a nedávalo odpočinek. Nikdy to neodešlo a nedovolovalo jejím myšlenkám volně plynout. Ne!
Ona sama věděla, že je to spíš někdo, občas s ní mluvil. Útržkovitě a náznaky, musela nad jeho slovy přemýšlet, a přesto se ke skutečnému smyslu nedostávala. Bylo to, jako by byla v nějaké pevné bublině, jejíž stěnu sama propíchnou nedokázala. Jako stoupenkyně Platonova učení. Pro ni přestal skutečný svět existovat. Nadobro zmizela v tom odraženém, pevně připoutaná v zrcadlové jeskyni. Pořád jí stál za zády a ona se nemohla otočit, a když si myslela, že z její hlavy odešel, vždy se připomněl…
"Sakra, dej mi už konečně pokoj." Vyskočila na kostelní lavici. "Slyšíš, buď mě pusť, nebo vyveď pryč, ale takhle napůl to nezvládám." Mohutný kostel překládal její nářky v podivných ozvěnách. "Poslouchej. Nestojím o tebe. Jdi pryč a už se…" Zůstala na místě, čekala, až ozvěny zmizí a doufala, že on zmizí s nimi. I když dopředu věděla, že doufá marně. "Nevracej," uslyšely gotické stěny místo amen.
***
Nedělní ticho rušil pouze klapot střevíčků a dívčin tichý šepot. "Kde jsi? Proč tu nestojíš? Spěchala jsem. Opravdu…" Zastavila a zapřela se rukama o kolena. Píchalo ji v boku a sotva popadala dech. Ale jen párkrát se nadechla a hned utíkala dál. Vběhla do zámecké zahrady a pohledem pátrala po okolí. Nic.
Proběhla kolem starého altánu, směřujíc si to dozadu ke kamenné kašně. Zastavila se až u ní. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Není tu! Posadila se na okraj kašny a potichu se začala modlit… "Odpusť." Její prosby zněly jako zpěv. Zoufalý a ztracený.
"Veď mě z dolních nádvoří.
Dál, až za oltář,
až tam na svaté místo,
kde uvidím tvoji tvář.
Vzácnou chvíli s tebou samým toužím mít i dnes.
Kde mlčí lidská moudrost a tvůj hlas bude znít."
Po tváři ji stekla nová slza. Prosím.
"Ne."
Polekala se a okamžitě se otočila. Nikdo. Stejně jako pokaždé. Celá se chvěla, když říkala kajícné: "Pane, prosím." Žádná reakce. V hlavě slyšela jeho ne a uvědomila si, jak je sama slabá. Bála se jakkoli pohnout, bála se i nadechnout, nemohla rušit jeho ticho. Čekala.
"Nevyvedu tě, ještě není pravý čas." Opět ji naplnila prázdnota, schoulila se do klubíčka a začala zpívat dál.
"Veď mě tam, do ticha, svatyně svatých
Věd mě tam…"

Zajíkla se a svezla se po okraji kašny k zemi.
"…skrze krev beránka."
Dodala své písni na intenzitě, když pokračovala.
"Veď mě tam, do ticha, svatyně svatých.
Veď mě tam, tu stojím, veď mě sám.
Veď mě tam. Tu stojím."
Na okamžik ztichla, docházel jí dech.
"Pane?" strom se v jemném vánku zachvěl, vše ostatní zůstalo bez hnutí. Nic jiného nečekala.
"Veď mě sám."
***
Věřila, že bude v zámku. Zastavila se až před tepanou branou. Ze všech sil zabušila. S každou ránou jí zády projížděl mráz. Ale ona nepřestávala. Hystericky řvala a ztrácela sílu. Jen její víra ji ještě držela. "Je tam, vím to."
Tužka dokončovala svou práci. Soustředila se teď na jeho obličej. Byl to muž. Mladý. S velmi jemnými rysy, světlé vlasy mu zakrývaly ramena, tmavý plášť sahal téměř k zemi. Líbil se jí.
"Už se to stalo, pusť mě."
Spousty věžiček a výklenků. Prohledávaly všechny stíny, zákoutí, dívaly se do desítek oken, ke kašně. Pohled zaletěl až do zahrad, ale ani tam on nebyl.
Zornice rozšířené hrůzou. Hleděla k bráně, byl to jediný vchod do zámku. K masivní tepané bráně, k té bráně, na kterou před chvílí zaklepal.

Zavřela oči a začala si je mnout, strašně ji pálily. Nepřestávala, nechtěla vidět ten hnusný svět a sebe v něm. Svůj stesk a zoufalství. Spustila ruce a chtěla znovu tlouct, ale náhle nebylo na co. Stála v ohromném sále. Vysoké klenby, sloupoví a kamenné sochy. Nedokázala dohlédnout na konec místnosti. "To přece není ten malý zámeček, který jsem kreslila já."
"Který jsem kreslila já!" Lekla se svého hlasu tak zesíleného mohutnou ozvěnou. Rozhlížela se po katedrále. Nezajímala ji dokonalá vitráž, ani zdobné mozaiky. Hledala jeho a věděla, že tu je. Snažila se, ale neodpověděl na žádný výkřik, nereagoval na prosby, ani slzy. Chvíli si myslela, že ho vidí, temný stín vysoký jako dospělý muž, utíkala k němu. V polovině cesty ucítila ostrou bolest v obličeji. Bez vysvětlení. Bylo to poprvé, co dostala facku. Zůstala na místě. Sama. Jen vánek ji stačil pohladit.
***
Ve tváři jí stále tepala ona bolest, a tak nemohla dlouho usnout. Hleděla na strop. Malinko se třásla, měla strach, ale nevěděla z čeho. Na chvíli zavřela oči, vykřikla, když spatřila běsnící moře. Raději opět zvedla oči ke stropu, byl jako šedé nebe. Přejel jí mráz po zádech, šedé nebe před bouřkou.
Ve vzduchu je to vždycky plné napětí a energie. I ona se jí cítila plná. A pak to začne. Obrovské kapky dopadají na zem a zanechávají po sobě tmavé fleky. Odrážejí se od dlažebních kostek a vy někdy netušíte, odkud vlastně prší. Svíjíte se, schovaní pod střechou, a třesete se při zvuku hromu. Je vám zima a nejsou tu žádné ruce, jenž by vás přitáhly k sobě. Dotyky, co dostáváte, patří jen kapkám. Voda. Teče všude okolo vás. Přelévá a mísí se. S kameny, s listy i pískem, bouře duní a ona se tříští, když narazí na temná skaliska.
Moře zpívá. Na nejvyšší z černých skal stojí dívka. Bosá, jen v bílé noční košilce. Ta nad mořem září jako spásný maják, který dnešní noci hledají všechny lodě. Nevyšly totiž hvězdy. Kolem ní se čeří splašené vlny, ale její nohy ještě neobmyla jediná. Vítr jí burácí nad hlavou a její vlasy volně splývají podél šíje, jediný světlý pramen se v mohutném větru nepohne, stejně tak ani záhyb na bílé košilce. Je to, jako by sem nepatřila, jako by měla veškerou moc nad vodami a větrem. Jako by byla božím poslem.
Zvedne ruce a bouře utichne. Kruhy na hladině jsou jedinými svědky nočního divadla. Spustí ruce dolů. Čeká, že se představení rozpoutá znova, opět uslyší píseň moře. Místo toho zaznamená něco jiného.
"Pojď," neslo se k ní po hladině. Tam, na samém obzoru, stál On. Řekl jí pojď a ona šla. Na chození po vodě není nic těžkého. Pomalu vsunula na hladinu levou nohu a přenesla na ni celou svou váhu. Na chození po vodě není nic těžkého, pokud je vaše víra dostatečně silná, a ta její byla.
Vykročila. Šla k němu, volal ji. Šla za svou myšlenkou, za svým snem. Vířila hladinu a její šlápoty se ze všeho nejvíc podobaly vodním květům. Nedokázala jen jít, dala se do běhu. Přibližovala se.
Shromážděná, pod tvými křídly, Pane,
nevěsta tvá, chytá si bílý šat.
Milovaná, po tobě láskou prahne,
nevěsta tvá ti touží říct:
"Znám tě tak málo, víc tě toužím znát.
Znám tě tak málo, víc tvé lásky mít.
Znám tě tak málo,
prosím tě na kolenou, navštiv nevěstu svou."
Byla už tak blízko, že začala rozeznávat detaily. Najednou věděla, že to nebyla ona, kdo zastavil bouři. Poprvé spatřila jeho tvář z blízka. Byla jako vytesaná z mramoru. Pevné rysy, plavé vlasy, ocelové oči bez světýlek. Neusmál se, ani ve chvíli, kdy přiběhla až k němu a zastavila. Opět ji propaloval pohledem a ona nevěděla, jak reagovat. Připadala si ve srovnání s ním tak strašně nicotně. Uklonila se.
"Vítej."
Chtěla mu odpovědět něco ve smyslu konečně-jsem-s-tebou, ale nenašla formulaci, která by ho byla hodna.
Napřáhl k ní paži. A přidal bezeslovné: Pojď.
Neváhala. Ucítila mrazení, když se jejich dlaně spojily.
Děkuji Dangerous za beta - read.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adéla adéla | 25. ledna 2007 v 20:36 | Reagovat

Nádhera..

2 Mantisa Mantisa | 30. ledna 2007 v 21:39 | Reagovat

Rukulíbám:-*

3 adéla adéla | 5. února 2007 v 17:33 | Reagovat

asi si to nevzpomínáš ale kdysi jsem byla u vás a tys mi řekla ať ti něco napíšu do komentářů...já sem nic nenapsala ale když jsem se na tvůj blog podívala jednou tak si ho teď čtu  každý .....den je to nádhera

4 Mantisa Mantisa | 12. února 2007 v 17:26 | Reagovat

Děkuju, je to pro mě čest a šeptám, píšu novu povídku:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama