Dnes ráno bavil se s copatou holkou v námořnickém tričku, nedomalovanou. S prázdnýma očima.
Za domovními dveřmi.
Tužka zamotaná ve vlasech, ale tupá. Tupá, žlutá, tupá.
Tupá velice.
Hodí se k sobě.
Stud,
a… čmáranice.
(Už je to příliš, pro malíře z ulice.)
Snad lupnutí, možná, že ani to slyšet nebylo.
Zadusil.
Rozdrtil ji v dlaních.
A o její prázdné skořápky se pořezal.
(Bylo to příliš pro malíře z ulice.)
Jé, konečně se tu objevila něco nového a moc pěkného:)
Já prostě pořád a dokola obdivuji tvůj styl:) při každé povídce znovu. Taková slovní spojení by mě v životě nenapadla a u nikoho jiného jsem je ani neviděla. jsou tak neokoukaná, originální, v zádech mrazící...:)
no, abych jenom nechválila, nechci si zkazit pověst :), nevím jestli to byl záměr, ale při větě s prázdnými oči se moje šťouravé ego hlasitě bouřilo:)
Ale jinak nemám slov. A četla jsem to už tolikrát, že to skoro umím nazpaměť:)