Bláznova ukolébavka; část první - Příliš hlučné ticho

16. prosince 2006 v 21:47 |  Fanfiction
Londýn měla vždycky ráda. I teď, když v typickém podzimním dešti stála pod výklenkem jednoho z kamenných domů. Kapky se tříštily o šedé chodníky a tentokrát ji ani nenapadlo začít je počítat. Přemýšlela; něco je příliš těžké říct. Draco, musíš jít se mnou. V rodinném sídle ti ho to nebude tolik připomínat. Miluju tě. Přehodila si přes vlasy kapuci, přeběhla ulici a zmizela v protějším průchodu.

Příliš hlučné ticho
Nehlídala se už jako dřív. Párkrát ji někdo viděl sedět shrbenou a její vždy dokonale šlechtěné nehty byly okousané. Samozřejmě se to rozneslo rychleji než signály tam-tamů.
Po smrti Luciuse jí zůstal jen syn a ten jí mizel před očima. Za rozbřesku mu vařila kakao a večer ho studené nechávala mávnutím hůlky mizet. Každý den se snažila s Dracem mluvit. Nedocílila ani toho, aby odtrhl své oči od černobílé fotografie mladého čaroděje a podíval se na ni.
Lékouzelníci jí navrhovali, že bude lepší, když Dracovi změní paměť. Vždy je s křikem vyhnala. Něco takového by svému synovi nikdy neprovedla, nenáviděla by se pak.
Myslela si, že bude Dracovi v rodinném sídle lépe, proto ho převezla.
Aspoň ho mám na očích, říkávala si.
Celé noci se jen převalovala a nemohla usnout. Ani tehdy nedokázala zapomenout na to, že se její jediné dítě trápí. Spánek ji navštěvoval až pozdě k ránu a za pár chvil ji pokaždé budil panický křik. Myslela si, že to Draca po nějakém čase přejde, ale mýlila se. Pak věřila, že si na křik zvykne, avšak, jestli to je ještě možné, den ode dne se zhoršoval.
Vždy když přispěchala do jeho pokoje, byl již klidný. Nehybně se díval na strop, jen jeho zorničky bezmocně těkaly někam do bílého nic.
Poprvé strašně plakala. Teď už ani na ty blbé slzy nenacházela sílu, jen přistoupila k jeho posteli a svého syna pevně obejmula. Kdyby to uměla, možná by mu tiše zazpívala ukolébavku, takto ho jen v naprostém tichu pevně tiskla k sobě.
~*~
Vzbudilo ji až šimrání paprsků. Smutně se usmála a převalila se na druhý bok. Zůstala na moment v nové poloze a pak sebou znenadání křečovitě škubla. Její ložnice se nacházela v jižním křídle sídla, takže ji sluneční paprsky nemohly budit, ledaže…
Zamrazilo ji. Zvedla hlavu, aby viděla na ciferník. Hodinová ručička ukazovala kousek za jedenáctku.
"Draco." Rozestlané peřiny a její syn nikde. "Draco!" Strach jí dodával rychlost, probíhala celým sídlem, ale odpovídala jí jen ozvěna.
Hledala vysvětlení; třeba dopis; cokoliv. Nenašla samozřejmě vůbec nic. A prý, kdo hledá, najde. Doma zůstaly dokonce i všechny jeho věci, tedy mimo hůlku. Nevěděla vůbec nic, jen to, že když se zhroutí, svému synovi nepomůže.
Pak ale bouchly dveře a uslyšela něco, co dávno zapomněla, jak zní; smích.
"Myslel jsem si, že se v této hale už nikdy neusměju," slyšela ho říkat.
"Draco!" vykřikla, a i přes to, že byla Malfoyová, mu skočila kolem krku. Přece jen byla také matka. Nechápala, proč se její syn usmívá, ale byla šťastná s ním.
"Vrátil se, mami. Nezabil ho." Halou se nesly ještě dozvuky jejího smíchu, když se ale podívala na něj, pochopila, že mluví vážně. Ztichla. Věděla, o kom je řeč.
"Harry Potter je mrtvý."
"To je lež. Je tady. Sama to vidíš…"
"Ne, Draco." Udělal zmatený pohyb, jakoby někoho chytal za ruku.
"Mami, přišel. Podívej se na něj přece!"
"Nikdo tu není."
"Tak, Harry, řekni jí to. Řekni jí to, cos říkal mně. Jak tě zajal a jak jsi mu utekl, abys… No tak!"
"Neuslyší mě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama