na Blog.cz

Nepřekvapilo mě, že když jsem dělala palačinky, upatlala jsem všechno kolem.

Mého spolusedícího nepřekvapilo, když jsem do něj při písemce v matice začala bodat tužkou.

Moje rodiče zaráží, ale nepřekvapuje, že se přicházím v devět hodin domů s aktovkou na zádech.

Ale víte co mě dneska doopravdy překvapilo? Řekla bych, že někdo to ví! ^{(Přiznání je polechčující okolnost;) )}

Jen jsem chtěla říct, že když svět slůňátek a hrošátek začne ožívat, je to strašně krásné.

(V mnoha slovech se někdy ztratí to hlavní. I když já se umím ztratit i v naprostém tichu. A taky: Když nahlédneš do propasti, i ona nahlédne do tebe. Friedrich Nietzsche)

Mám novou čepici. Z Peru:) Mám z ní takovou radost, že to musím říct i tady.

Poslední tři dny jsem si prošla svým peklem. Takovým, že i když jsem pustila Beatles, uklidnili mě asi jako dead metal.

Z toho dne v létě si nepamatuji nic. Jen to, že jsem šla s nejlepším kamarádem a kousli jsme do mých povídek. Řekl mi, že jsou moc depresivní a zlé. Že kdybych psala něčem hezkém, tak by se mu líbily.

"Třeba o čem?" ptala jsem se.

"Lásce."

Poslechla jsem ho až dneska. Mám drabble z mojí silvestrovské noci (Teda hodně zlyričtěné, protože z něj nejde cítit ani kapka alkoholu), chtěla jsem ho dát Rebelce, ale po tom, co jsem skončila, jsem zjistila, že to nejde.

Je pro Márta. Reb, máš to ale u mě.