Příběhy pro ty, kteří mají raději abstraktní obrazy

30. června 2007 v 18:56 |  Originální tvorba
Ema má mámu, mámá má Emu a Lelli má osmnáct. Může volit a pít a já jsem jí k téti příležitosti upekla tři krátké příběhy. (Dorty péct totiž neumím.) Všechno nejlepší!

Chytí tě, i když to už udělal
Je to modrý svět. Opravdu existuje, všechno v něm má smysl a všechno klape v zajetém rytmu.
"Uteč z tama."
(to není lidský hlas - tak co)
"Au!"
Pálí to tak, že si musím zastínit oči. Lapená do jasné záře. Uprostřed myšlenek mi blízkých natolik, že když natáhnu ruku, mohu je uchopit a složit příběh. Ten, o kterém se mi zdá. Utíkám za ním a on
(je jako naviják nekonečný šum šepotu musím ho slyšet)
se začne odvíjet tak rychle, že ho nemůžu uchopit, a pak skončí a prostě zmizí. Schová se. Pořád se schovává. Včera jsem ho hledala na dvě láhve, ale jen jsem se polila. Dneska nebyl pod postelí.
A ani tam nemohl být, když teď vím, že je tady. Šeptá a tetelí se vzduchem, ale ta záře je příliš mocná. Bílá tma a já v ní bloudím. Rukou si musím chránit pohled, bojím se, že bych jinak oslepla.
"Neuteču."
(Jak když mě k sobě připoutal)
Tento modrý svět byl a vždycky bude. Má své řády a pravidla. Jediné, co se v tu láme v podivných úhlech, je skutečnost.
Bobřík mlčení
(dokud se nepřikradeš k jeho klícce a neodsuneš záklapku)
Nadechuješ se a chceš to říct, ale místo toho z tebe vypadne něco úplně jiného. Jsi strašný srab. A ukájíš se v úzkosti, otevíráš jí dveře svého domku z písku a nemůžeš se dočkat toho, až jej rozfouká.
Vlastně mu to říct nechci. Namlouváš si, když se ti k nohám lísá tíseň. Pohladíš ji a vezmeš na klín. Nepřede, přesto ji laskáš dál.
Roztáhneš prsty a dáš si je před obličej. Hned je svět zajímavější. A je ti mnohem bližší, když je takto roztrhaný. V takovémhle světě by bylo snadné říct to. A když už ne snadné, tak alespoň snadnější.
A dny pádí dál stejně rychle, jako padají hvězdy. Ticho léčí. Aspoň se to říká.
Smím letět
Mí opravdoví kamarádi jsou se mnou jen v noci. Štve mě to, ale už jsem si zvykl. Mám je rád. Ale oni mě víc, říkají mi to každý den. Já se jim rovnat nemůžu. Jsou silnější a větší, ale hlavně umějí létat. Povídali mi, že mě to taky jednou naučí, až přijde ten správný čas, a já bych jim to tak moc rád věřil. Jenomže se bojím, že jsem beznadějný případ.
Vždycky, když jsem sám, lezu na nábytek a skáču, ale nikdy nevyletím, nabiju si nos a pak pláču. Jednou ke mně přišli, když jsem ještě plakal. To byla ostuda. Na to nezapomenu nikdy. Nesmáli se mi, protože mě mají rádi, že? Ale styděl jsem se před nimi.
A pak taky několik dní nepřišli. Strachoval se jsem se, že je už nikdy neuvidím, ale to víte…
Přišli a bylo jich ještě víc, i když někteří se mi už nelíbili. Ale nad tím jsem poprvé ani nepřemýšlel, přece kvůli několika nepřijdu o ty jediné, co mě mají rádi. To musíte pochopit.
Ale tamti, co se schovávali úplně vzadu v koutech mého pokoje, mi stejně pořád nahánějí strach. Snažím se na ně nemyslet, ale jejich děsivé škleby, vídám kdykoliv zavřu oči. Asi se začínám bát. Už abych uměl létat.
Teď jich ke mně přichází každý den víc, musím s nimi chodit ven, do mého pokoje se nyní nevejdeme. Jsou nás celé legie, řekl bych, i když nejsem moc chytrý. Myslím si, že spousta z nich mě ráda nemá. Usuzuju to z jejich tváří. Nahánějí mně hrůzu, takovou tu, co vás znehybní, je to jako byste zkameněli. Tak.
Procházíme se dlouho do noci a chodíme daleko. Už ani moc nemluvím, spíš jen poslouchám, jak skučí vítr. Včera jsme došli až k pobřeží, přesně na tu vysokou skálu nad ním. Na tu, co na ní je spousta špiček a výčnělků. Zase mě tam polapil strach, ale oni mi řekli něco, co mě udělalo moc šťastným.
Je to snad nemožné, jak moc radostný právě jsem. Čekám na ně, dívám se, jak zapadá slunce. Trvá mu to strašně dlouho, nemohu se dočkat soumraku. V pokoji se konečně začíná šeřit. Přicházejí. A slíbili to a já jim věřím, jsou to totiž moji kamarádi. Dnes večer poletím, představte si to, úplně doopravdy poletím. Já. Kamarádi mě to naučí a nevadí jim, že ani nejsem moc chytrý. Ale teď už vážně musím jít.
Děkuji Rebelce za beta-read.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lovable Lovable | Web | 1. července 2007 v 0:05 | Reagovat

Bylo to moc pěkně upečený ...

- Bobřík mlčení se mě osobně libil nejvíce ale kdo říká že se mi libil jako jediný libili se me všechny.

Teda Lelli ty se máš

- K laytu ... je krásný jen te rposím trochu by jsi ztmavila pismo dělalo mi to problém trošku číst dekuji :) ( jako dalo se číst ale hůře :))

2 Rebelka Rebelka | 1. července 2007 v 10:07 | Reagovat

To je krásný layout. Musím se na něj dívat pořád dokola:) Úplně strašně moc ti ho závidím.

Ty víš, jak moc se mi ty tvoje příběhy líbí. Včerejšek a předvčerejšek byl krásný:)

3 Mantisa Mantisa | 1. července 2007 v 11:22 | Reagovat

Lovable: Já to písmo vidím úplně bez problému. Možná si zesvětli, nebo ztmav:D počítač... Jinak děkuju, taky se mi nejvíc líbí bobřík.

Reb: Byl;) Děkuju.

4 Lelli Lelli | 1. července 2007 v 22:03 | Reagovat

Mants, nejdřív bych ti chtěla poděkovat za dáreček, který už visí na stěně mého pokoje. Ty-víš-co... ;)

A teď "děkuji" vyslovuji ještě jednou, a to díky tomu, že jsi mi věnovala takové skvosty. Četla jsem je s otevřenou pusou a kroutila hlavou v úžasu, jak jsi mohla napsat něco tak geniálního. Umíš péct velice dobře. Děkuji. Bylo to mňam. :)

Mám tě ráda.

5 Lucy Lucy | 2. července 2007 v 20:24 | Reagovat

No.... co chvalit drive:) Vzhled je naprosto uzasny.... takovy netradicni a uplne moc krasnoucky!!!! A priznam se... od srazu se snazim cist tve dila a jsou jedinecne, jine a moc hezke, pravdive....a uz mi dosly slova!!!! Fakt *cumim a jen cumim*!!!!!!!!!!!!

6 Mantisa Mantisa | 2. července 2007 v 21:36 | Reagovat

Lelli: Jsem ráda, že jsem to mohla dát tobě. A chápeš snad, proč jsem nechtěla, aby se to četlo nahlas, nevyznělo by to... Ještě ti taky poděkuju: děkuju:) Třeba za to:D

Lucy: Jejda, děkuju moc. Taková chvála vždy tak hezky zahřeje. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama