Předměstí nebe

13. září 2007 v 20:17 |  Originální tvorba
Předměstí nebe
"Dýchej. Pomalu. Tak je to dobře."
Pozorují. Vnímají. Slídí. Přitisknou se a nepouští. Vidí ji, obklopí, když ji ER líbá. Sahají na ni s každým jeho pohlazením. Ale horkosti, která ji zalyká, se dotýkat nemusí. Tu rády pošlou dál. 'Konečná, Kirsten, vstup do samoty.' Uteče, když ještě může. Než ji to celé sežere.
"Omdlela jsi, bál jsem se."
"Ne, to nic. Je dusno. Jen se mi zatočila hlava."
A ony překážejí.

1
Stále ještě slyší nenápadný tikot. Usínání s hodinami jí nevadí. Potřebuje se před spaním skrýt v pravidelnosti. Vteřiny jí to poskytují. Jsou labyrintem pro ni i pro ně.
Leží klidně, pořád ví, že její palce jsou pod přikrývkou dokonale schované před všemi nehmotnými přicházejícími ze stínů.
(Vteřiny, soustřeď se jen na ně.)
Vnímá paži ER, kterou jí lehce hladí po vlasech. A zároveň cítí i je.
(Není nic mimo rytmus.)
Lehounké šustění, vyprostí se z jeho obětí a otočí se na druhý bok postele, šum se jako zásahem blesku změní. Zakrývá si uši polštářem, ale nepomáhá to. Nikdy to nepomohlo. Teď doufá, že se za třetí odbočkou do leva v tikotu ztratí.
Podobá se to usínání.
Ale je pozdě.
2
Věděla, že se vrací. Věděla to dřív, než klaply dveře. ER byl rozrušený a jeho myšlenky netrpělivé. Byly ohňostrojem v její mysli, plnily ji tím, co nebylo a nikdy nemělo patřit jí. Podržela mu v hale kabát, když si zouval boty. Jen co zvedl hlavu, duněly dál.
Kirsten se cítila, jako by ho znásilnila. Jim to bylo jedno. Obtočily se kolem ní a s naléhavostí vesnického rozhlasu začaly řvát. Skutečnost se rozplynula. Už nestála v předsíni, prozářené umírajícím sluncem, kde to vonělo skořicí (protože právě tahle vůně ji spojovala s domovem). Ocitla se uprostřed tržiště.
Věci okolo nebyly hmotné, staly se jen obtisky, tetelící se vzduchem. Všude visela mlha a z dálky nezřetelně slyšela koledu. Stánky okolo byly rozostřené a mdlé, protože ER svou pozornost věnoval jedinému. Stál bokem, pod proudem jasného světla. Kirsten si vybavila ozářené podium v malém divadle Vodítko, kam dřív chodívala. Všude se zhaslo a podium zazářilo. Kirsten tleskala ze všech nejhlasitěji. Už tam skoro pět let nebyla.
Jak si to uvědomila, okamžitě tyhle myšlenky potlačila a soustředila se na vzor na dlažbě. Byly to barevné kostky, ale nudně poskládané do čar.
Polekala se (stejně jako ER), když na ni stařena ze stánku promluvila. Tentýž hlas vždy připisovala hejkalům.
"Vidím starost," skřípla.
"Prosím?"
"Vaše oči to říkají." Vzduch se topil v tichu, koleda dohrála.
"Myslím, že vám nerozumím," dodal po chvíli ER, protože babizna čekala na odpověď.
"Něco bych měla," ztišila hlas, naklonil se blíž, aby ji slyšel. Odér jejích šatů mu připomínal vůni smrti. (Kirsten se na okamžik usmála jejich vzájemné shodě.)
Místo sněhových vloček se tržištěm proháněly skřehotavé zvuky. Kirsten se bez sněhu klidně obešla a ji poslouchat nechtěla. Začala se procházet po čárách mapujících náměstíčko. Červená ji dovedla až tam, kde byla vzpomínka černá. Fascinovalo ji, že vzpomínkové světy mají své hranice, vzrušoval ji pocit, kdy vztáhla ruku a dotkla se prázdnoty. Její prsty rozrazily tmu a prostě zmizely. Nejednou (a ne poprvé) měla touhu udělat ten jeden krok a ponořit se, vyprázdnit, splynout. "Dýchej. Pomalu. Tak je to dobře."
Pozorují. Kapsa… Jeho kapsa. Má to v ní. Vnímají. To není dobré. A taky slídí.
"Omdlela jsi, bál jsem se."
"Ne, to nic. Jen se mi zatočila hlava."
Spojit se s koncem.
3
Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, a já dodávám, že strach je nejlepší tvůrce.
Z někoho udělá mluvčího. Nechá ho padnout v prázdné místnosti, plné prachu a špíny daleko od života. Obecenstvo mu zajistí myši, pavouci a krysy. A on začne mluvit, o nemocích, o karanténě, o ruchu. O lidech, a zůstane navždy sám.
Jiným dá odvahu stát se sebevrahy. Doprovodí je na vrchol kostelní věže. Ukáže jim pozornost, zájem a přátelství. Zdarma jim daruje myšlenku na lepší světy. Když je dokonáno, směje se Bohu do tváře.
Kirsten si zamiloval. A později ji s pravidelnou samozřejmostí znásilňoval. Nechával ji válet se v koutě, zabarikádovanou před vším. Díval se na ni, když si s umíněností rebelů tiskla na uši polštáře, co myšlenky nikdy neutišily. Schovával jí naději a vždycky, když ji přestala hledat, trošku ji povytáhl, aby bylo přistání v realitě ještě tvrdší. Hladil ji, bral do náruče a konejšil, když v noci nemohla spát. Probrečela mu v ní celou noc, a když si ráno cizí myšlenky spletly její mysl s jehelníčkem, pláč nekončil.
Neznala lepší doprovod než svůj strach. Neopustil ji, když na hranici snů začaly splývat obrysy. Kráčeli bok po boku, a když už nemohla, vzal ji do náruče. Byl s ní, když na předělu světů mizelo úplně vše.
4
"Bílá, bílá, bílá, bílá." Slyší ze všech stran. Znenadání jí má plnou mysl. "Komu by se nelíbila." Řve na ni ve vlastní hlavě. Vteřiny se rozplývají a ona se nestíhá ztratit v tikotu, ani nekřičí, že se nelíbí bílá, protože je příliš chladná a nevýrazná. A hlavně proto, že jí závidí její tichost.
Cítí splašené pramínky, šimrající ve tváři. Pihy, které se na ostrém slunci objevují jako tajné šifry. Smích, pak hlas a smích. Nachází v něm sílu a trhá se z obětí a z plných sil, přes práh světů křičí: "Miluju!" ER sebou trhl.
Smích je tak daleko. Nechce to, stejně utichá. Pihy blednou a stávají se bílými vločkami. Sněží kolem ní, vidí vločky i zavřenýma očima. Barvy se ztrácí a zůstane jediná. Neotvírá víčka, přesto si je jistá.
Co je opak kyselosti? Hořkost? Kde přespávají otázky a kam se propadají sny? A záleží na tom, když překračuji začátek konce? Znám továrnu na mraky, ale je tak daleko. Když mi dáš tužku, nakreslím ti plánek, nebo namaluji vítr a pak spolu odletíme. Nebudeme sami, tam ne. Proč se mi nikdy nesplní mé přání? Chtěla bych raději továrnu na sny.
"Bílé není nikdy dost!" vybuchne jí v mysli a ostrý úder ji oslepí. Ztracená přijde o vědomí.
5
Je ticho.
Ve vzduchu nevisí jediná myšlenka. Kirsten zapomínala, jak zní klid, poslední dobou čím dál snadněji, proto nejprve cítí vděk a hledá vysvětlení, jak jim dokázala utéct. Schovat se totiž umí jen ve snech, ale teď bezpečně ví, že nespí.
"Co se děje?" volá. Její hlas se ztrácí v mlze. A odpověď tam nenachází.
Rozhlíží se ještě jednou a uvědomí si, že ve vzduchu slabě cítí,
(hnilobu?)
a stále nevidí nic, čeho by se mohla zachytit. Rozhodne se, že nečině sedět na místě nebude, ale než vstane, hrábne po zemi a nabere plnou hrst bílé hmoty. Chvíli si s ní hraje, a nenapadá ji, co to může být. Nejvíc ze všeho jí připomíná sníh, ale v dlani netaje. Pak ji zahodí. Je z vaty, možná ne.
A Kirsten jde.
(Rovnou za nosem.)
Společníka na cestě nalézá jen v mlze a
(rozkladu?)
Postupuje pomalu a bílou látku vidí všude kolem. Když se jí v mysli odkryje přání, které mrazí, zastaví se.
Tehdy, když je poprvé uslyšela, z celého srdce toužila jen po tom, aby ztichly a přestaly ji dusit. To mizí, když si uvědomí, jak hřmotná je samota, a ona náhle chce slyšet. Kohokoliv. Cokoliv. Žízní po myšlenkách. Ale zdá se, že všechno, co ji obklopuje, umí jen mlčet.
V domě, kde žila jako malá, měli ceduli: Ticho, v místnosti probíhá přednáška a veškerý hluk z chodby jde slyšet. Slovo "ticho" bylo napsané velkými zelenými písmeny. Když šla kolem, otáčela ji a říkala, že se dívá na rubovou stranu ticha. Nikdo jí to nevěřil. A po tom, co jim to vysvětlila, protáčeli oči. Stejně ji obracela dál. Kamarádila s tichem i jeho rubovou stranou.
Tváří jí proletí stín a ona se začne nekontrolovatelně smát. Řve, válí se na zemi, vyhazuje tu podivnou hmotu do vzduchu a když dopadne, hází vzhůru nadávky. Proklíná. Prosí. Potřebuje. Tvář má celou ulepenou od pláče, hlas se jí láme, třese, ale neumlká. Nechápe.
Když vysílením padá, křičí. Křičí do ticha, křičí na něj. A je vytrvalá.
Ale ticho bude.
(Jak dlouho jsi nevyhrála, Kirsten? Nadechni se zkaženého vzduchu, vdechni hnilobu.)
Zvedá se a znovu jde. Dávno jsi přestala svůj svět malovat barevně. Když byly myšlenky, přicházející ze zdí, tišší, odkládala jen ty ostré odstíny. Večery v barech, hledání pravdy na dně láhví, oranžová, žlutá a fialová. Písničky (emoce, v nich skryté, ji s každým tónem laskaly bičem). Modrá, hnědá, béžová. Lidi, zelená a červená. Přesto se jim nikdy nedokázala vyhnout úplně. Stejně jako si nikdy nemusela ze své palety odmyslet bílou.
Kráčí už dlouhou dobu, když v dálce spatří naději. Přidá do kroku. Bílá látka létá všude kolem. Zrychlí. Před sebou vidí siluetu. Nejprve si tím není jistá, ale její přesvědčení roste. Jen jedna věc jí stále nehraje, nechápe jak to, že je neslyší, proč se na ni dávno nevrhly a neprošmejdily každé zákoutí její mysli.
Vysvětlení přijde v zápětí a Kirsten ho ocenila řevem.
Je to socha.
Nehybný muž shrbený pod tíhou nespatřitelné zátěže. Kamenné oči prázdné jako povrchní myšlenky. Je jí ho líto. Zůstává s ním dlouho, mlčí a má nevysvětlitelný pocit, že ji socha nějak poslouchá
(a zároveň rozumí.)
Snaží se dohlédnout na konec prázdnoty, ukryté v očích, a ucítí slabý záchvěv zničené myšlenky. Vyděsí ji to tak, že spadne na zem. Naléhá proto ještě intenzivněji.
(Vezmu tě za ruku a odvedu na konec duhy. Co záleží na kýčích, když tam tvé oči prohlédnou. Jsem schopná uvěřit.)
Až Kirsten zvedne hlavu, aby utřela nové slzy, uvidí další sochu. A za ní v dálce ještě jednu. Každá je jiná, všechny spojuje nepopsatelná prázdnota. A vzduchem se krade rozklad.
(Jedí to mrtví, a když to její živí, zemřou. Co je to, Kirsten?)
"Nic."
6
Přeje si naposledy mluvit s ER.
Miluju, když se směješ. Když se prsty spojí a my jdeme. Kamkoliv, kde jsou myšlenky tiché, kde nic nebrání smíchu a my můžeme spojit prsty a jít. Potřebuju tě. Umím se schovat, a neumím kráčet sama.
Možná, že spadla hvězda, Kirsten?
(A pak?)
Oslepne.
Ne, to jí jen někdo zakryje oči. Nebrání se a přiloží své prokřehlé dlaně na jeho. Nevydrží to a pronikavě se rozpláče. Stesk požírá ozvěna. Víří kolem nich v nekončících spirálách. Kirsten drží ERovu ruku na svých očích, které nechává zavřené. Nevidět je pro ni náhle požehnání. Ptá se a společně hledají odpovědi, které by neměly existovat.
"Kde jsme, Kirsten?"
"Podívej se kolem, nepřipomíná ti to nic? Sáhni na zem a nahmátni ten sníh."
"Nestudí a netaje…
(těžítko)
T-to," zakoktá se, "to je nemožné."
Nucený smích zní v tichu jako údery kladiva.
"Jak jsme se sem dostali?"
"Nejsem si jistá, ale cítím tady všude
(hnilobu)
pokřivenou víru té stařeny. Byla přesvědčená, že to ta věc umí tak moc, že mě skutečně pohltila. A proč tu jsi ty, je opravdu záhada."
"Nechtěl jsem. Neměl jsem to nosit domů, když její slova…"
"Ticho!" Nemohla to slyšet dál. "Já vím, žes nechtěl."
"Řekni mi, Kirsten, co bude dál?"
"Ráno se probudíš a já tam nebudu. Budeš brečet, volat mé jméno a hledat mě. Pak se objeví někdo nový. Zamiluješ se a "žili šťastně až do smrti", budeš šťastnější." Než se mnou.
"Nech toho, prosím." Neposlouchala ho.
"Ani jeden tomu nemůžeme zabránit. Je mi líto." Už jen hystericky ječí a buší do dlaní, co drží její oči.
"Kirsten, miluješ?" Řve do tmy, když ji dlaně pouští.
"Kirsten, miluju!" Vřeští, když otevírá oči, ale temno nadále zůstává.
"Bojíš se, Kirsten?" Odpověď na ni mává skrz tmu.
7
ER otevře oči a hned je zase zavře. Ostré světlo mu víc času nedá. Mrká ještě nějakou dobu, než si na záři zvykne. Pak přiletí zmatek, spletený z živého snu a on se chvíli musí soustředit, než procedí realitu skrz snění. (Nebo snění skrz realitu? Tohle by správně neroztřídili ani Popelčini holoubci.)
Přitáhne si peřinu výš a zůstává ležet. Má pocit jako by na něco zapomněl, nebo ztratil, ale ani tohle nedokáže určit. Zadívá se na dřevěné hodiny zavěšené v protější straně pokoje. Ale dívá se skrz ně a poslouchá čas. Avšak ani vteřiny mu nepomůžou připomenout to, co snad měl a už…
(Kirsten?)
Čas se propadl a otočení na druhý bok trvá věčnost. Je prázdný. Necítí nic. "Prázdný sud nejvíc duní," směje se mu vlastní podvědomí. Ale když uvidí na polštáři tmavou změť vlasů, dech se postupně zklidní.
Srdce mu zaplaví vlna lásky. Políbí její spící prsty a jemně zafouká do vlasů. Dívá se na ni, když se vrtí. Vidí, jak rozevírá oči. Jen na malinkou štěrbinku. Jas je nekompromisní. Jsou matnější, ale nevšímá si toho. Než stihne cokoliv říct, políbí ji znovu. Noční košilku rozepíná opatrně, pak ji odhodí do nikam. Dopadne lehce na kulaté těžítko. Pak se zvlní podle něj.
8
Temnota ji halí jako stará deka, kterou nedokáže setřást. "Bojíš se, Kirsten, bojíš se tmy?" Výkřik slyšet není.
Děkuji Dangerou za beta-read.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lovable Lovable | 14. září 2007 v 20:58 | Reagovat

Chvilku tu nejsem a najednou tu je "povídek" jak ... bublinek ve vihřívce XD ( přirovnání nulové ... já vím a komu to vaínikdo nad tím nepřemýšlí snad vy co tohle čtete )

*klaní sa XD *

2 Mantisa Mantisa | 16. září 2007 v 16:51 | Reagovat

:) Vzpomněla jsem si na jeden obrázkový vtip o běžci a banánové šlupce, ale je to naprosto mimo mísu:D

3 Jasmine Jasmine | 16. září 2007 v 17:59 | Reagovat

Nikdo, ale vážně nikdo nemá v povídkách takovou atmosféru jako ty... opět plno hádanek a potrvá mi dlouho, než je rozluštím, a u ER jsem si fakt vybavila endoplazmatické retikulum (poznamenání školou začíná být znatelné čím dál tím víc)

4 Mantisa Mantisa | 16. září 2007 v 18:04 | Reagovat

:D Tak na to jsem nemyslela:D :D Ale od teď budu. Moje povídka dostala novu dimenzi. Děkuji;)

5 Bibi Bibi | Web | 17. září 2007 v 14:30 | Reagovat

vsimla som si ze mas v galerii aurore.Su to krasne obazky,a urobila som z nich seriu peknych layou.Ja viem ze to nema zmysel,ale proste ti to pisem :)

6 Bibi Bibi | Web | 17. září 2007 v 19:50 | Reagovat

A ešte,hľadám niakého slovenského beta-readera,ak o niekom takom vieš,prosím,daj mi vedieť na blog.

Díky

7 Lovable Lovable | 17. září 2007 v 20:25 | Reagovat

Ale ale mants XD s tím banánem ... ehm na co ty nemyslíš :) ale nechápu co te na to navedlop na ten komix?

8 Mantisa Mantisa | 17. září 2007 v 21:08 | Reagovat

Lovable: Taky nevímX)

Bibi, slovenského beta-readera neznám... Možná zkus CC: http://catherine-cornelia.ambriosa.net/ ale nejsem si jistá, jestli readuje... Děkuju za návštěvy.

9 Rebelka Rebelka | 18. září 2007 v 10:01 | Reagovat

Mants... nikdo jiný mě nenutí nad svými povídkami tak dlouho přemýšlet jako ty... je to krásné...

Děkuji<3

ukolíbavku si zpívám pořád dokola...

10 Mantisa Mantisa | 18. září 2007 v 18:16 | Reagovat

Já ji právě poslouchám, víkend mi dal hodně. A z Márta dělá nového člověka:P

Děkuju.

11 Rebelka Rebelka | 19. září 2007 v 19:38 | Reagovat

A jak se to projevuje?:D

12 Mantisa Mantisa | 19. září 2007 v 20:20 | Reagovat

:) Když si v neděli večer vzal učebnici fyziky a mamince řekl, že končí s wowkem (ta počítačová hra, co u vás nikdo nehraje, u nás všichni a u které umírají běžně číňani,) jeho bratr Tom se zajíkl: "Mami, já se ho bojím." :)

Taky prý napsal povídkou o malichernosti:D Ještě jsem ji neviděla.

13 Rebelka Rebelka | 20. září 2007 v 8:36 | Reagovat

Týjo!:) Já si chtěla napsat začátek sočky. Říkala jsem si: NEJDE neexistuje. Musíš si vybrat, chci nebo nechci. Tak jsem si vybrala nechci...

14 Rebelka Rebelka | 20. září 2007 v 19:29 | Reagovat

Byla jsem teď na starém fialovém fanu a vzpomínala. Jak jsi mi ve Vsetíně (a ještě někdy a někdy předtím-ale nevzpomenu si kdy a kde:) ) říkala to o těch našich dvou povídkách, jak jsme si vzájemně záviděly...:D Už jsem úplně zapomněla, že jsem ti to okomentovala jako první. A mám z toho velkou radost:). A také jsem zapomněla, jak velkou jsem měla radost z tvé odpovědi, i když jsem si říkala, že ji určitě nemyslíš úplně vážně:D.

*konec spamování, nemohla jsem si pomoct*

<3

15 Mants Mants | 21. září 2007 v 12:27 | Reagovat

:D Děkuju. Myslela jsem to smrtelně vážně:P Možná mě napadl námět na urabn legends, ale je debilní:D

16 Rebelka Rebelka | 21. září 2007 v 12:53 | Reagovat

mně vůbec nic. Akorát jsem vyprávělo bráchovi o černé sanitce a ostatních legendách- to se mu moc líbilo- ale nevymysleli jsme nic:)

17 Mants Mants | 21. září 2007 v 22:39 | Reagovat

No znáš vtip a slonovi, myšce a labůžu? :D Je to kravina na slash H/D, ale budu se snažit vymyslet něco lepšího než pískomilování:D

18 Rebelka Rebelka | 22. září 2007 v 12:38 | Reagovat

neznám:D A nevím, co to je labůž:). Já se asi přece jen přikloním k vysokému napětí. Nic lepšího mě prostě nenapadá... to bude ostuda, ale jsem ráda, e jsme se hecly:D

19 Mants Mants | 22. září 2007 v 12:41 | Reagovat

Já si tím hecem už vůbec jistá nejsem a není to labůž, ale labůžo:D :D A je to perverzní, tak budu přemýšlet jiným směrem... Snad:D

20 Syrki Syrki | 22. září 2007 v 18:24 | Reagovat

udělej dobrej skutek a hlasuj pro náš blogýs! sme totiě v soutěži o nej blogýs chceme vyhrát emo dyplom! jestli nebudeš hlasovat tak sy pro tebe přijde Deny a zaťuká na okno a zabyje tebe a Marta!!!

TADY: http://s-u-p-o-o.blog.cz/0709/hlasuj-pro-ten-nej-blog

tvoje syrki<3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama