Znovu

8. září 2007 v 18:00 |  Originální tvorba
Dokonáno jest. Napsali jsme s Lelli svou první maturitní písemku. Moje mamka nám v zapečetěné obálce schovala témata a my jsme pak měly čtyři hodiny, abychom našly ty pravé slovíčka. Děkuji Lelli za kontrolu a za příjemné odpoledne. :)
(Po prvním přečtení nepochopíte. :) )

"Jsem tu dobře? Narodil jsem se do správné doby? Ve slušném století? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím doufat? Tak děkuju."
Ludvík Aškenazy
(Vyprávění)
Už dost. Jasné světlo a cizí zápěstí. Chytám se ho. Vysvětlení? Ne. Tady jen letí pírko, ne ani to není jisté, protože to není peří, ale pták. Holubice. Vítr cuchá vlasy a jsem sám.
(To je ale překvapení!)
Hrom a kroupy. A ještě něco. Hal
ó? Co? Ne, kloužeš v prstech. Ty? Tma a prach.
Znovu
"Kolik je na světě moří?" Výkřik zmizel v dálce. Ještě nějaký čas se za ním díval, jestli snad dnes neuslyší odpověď, pak se svezl po stěně k zemi. Hlavu skryl v dlaních. Takto zůstal dlouho. Čekal, dokud nepřijde. Když konečně přišel a on ucítil na tváři závan jeho dechu, usnul.

Šimralo to. Čím víc se smál, tím to bylo horší.
"Ne," zakuckal se, "už dost." Bylo mu sotva rozumět. "No tak. Přestaň!" procedil skrz křeč smíchu. Chaoticky plácal prostorem kolem sebe a nějakým zázrakem se mu podařilo polapit něčí ruku.
"Jsi v pasti," oznámil jí. Vzpurně na něj pohlédla a odhodila peříčko do vzduchu. Letělo lehce, jako by se stalo jeho součástí. Jako by to vůbec nebylo pírko, ale křídla. Ne, křídla také ne. Byla to holubice. Zakroužila kolem něj a splynula se sluncem. Zamžikal, pohled do té záře nebyl určen jeho očím.
Pak se rozhlédl a zjistil, že je sám. Nejspíš se mu vyškubla, když byl zaujat holubicí. Taková dětská chyba.
"Hej! Kde jsi?" V duchu zaklel, když prostor dál mlčel. Nebem se proháněl vítr, hučel mu v uších a zval mraky na nebeský rej. Byl to dobrý hostitel, brzy oblohou burácely hromy. Blesky spolu tančily tango, vášnivé natolik, že zapálily blízký stromek. Musel se schovat, tady nebyl v bezpečí.
Běžel. Krajina kolem se slila do jednolité masy, mu ale připadalo, že stojí na místě. Zdálo se mu, že za jeho zády rozpoutaly živly válku. Lekal se každé rány, slyšel praskot ohýbaných větví a údery padajících stromů. A pak i něco jiného.
Čas splynul. Všechno se scvrkávalo. Ucítil, že mu mezi prsty proklouzlo něco důležitého.
Dopad do špíny a prachu nebyl ani trochu příjemný. Zakuckal se a plival kolem sebe kamínky. Myšlenky se mu plazily hlavou jako slizcí slimáci znovu ke stejnému dni.
Myslel na něj neustále, ale detaily se postupně ztrácely. Dosud si ale bez nejmenších obtíží dokázal vybavit prásknutí dveří, které se tak pro něj definitivně uzavřely.
Tváře rudé vztekem. Nadávkami poškrábaný jazyk i duše.
'Umělec? Výtvarník? S tím běž někam.'
'Kdekoliv bude líp! '

Už si nebyl jistý, jestli tomu stále věří. Nevěděl ani, jestli má v zásobě aspoň nepatrnou špetku víry. A slimáčí myšlenky se plazily dál. Nepokoušel se je zlikvidovat, místo toho nechal prsty rozběhnout se pískem.
Kreslil kruhy, různě velké, a všem jim záviděl jejich celistvost. Pak se pustil do spirál a ztrácel se v jejich středech. Byl uprostřed díla, spojoval kruhy se spirálami a spirály s kruhy, když tu se zvedl vítr a obraz mu zlomyslně rozfoukal. Pak mu se stejnou idylou odnášel od úst nadávky.
Už nemohl. Svalil se k zemi. V hlavě mu hučelo, krk měl vyschlý. A jako každý den, čekal. Byl si jistý, že dnes tu bude tvrdnout dlouho, ale aspoň se mohl spolehnout na to, že se dočká. Vždycky to tak bylo.
Myslel si, že ho musí slyšet celý svět. "Už dost, prosím přestaň." Popadl ji za ruku a peříčko vysokým obloukem padalo k zemi. Nevšiml si, že nedopadlo. Nezpozoroval holubici letící za sluncem. Jeho pozornost přitáhly černé hvězdy, ukryté v tmavých očích. I kdyby chtěl, (a on nechtěl,) nemohl by se od jejího pohledu odtrhnout.
"Pusť mě!" přikázala tiše.
"Ještě ne," odmítl ji. "Musíš mi pomoct. Nedokážu najít odpovědi."
"Nejsem nic víc než stín." Zesmutněl, ale ona ho chytila pevněji. "Pojď za mnou. Musíme ale předběhnout bouři a moc času nemáme."
Pohlédl vzhůru. Na obloze nebyl jediný mráček. Stejně se neptal.
Vyrazili a vzápětí se skutečně rozpršelo. Zrychlili a pak, přes burácení hromů a svistot vichřice, ji najednou uslyšel.
Byla to píseň. Každou chvilkou se stávala hlasitější, dokud ho celého nespoutala. Pak už bylo všechno jedno. I to, že se chce zeptat. I to, kam zmizela ona. I to, že je sám. I to, a i to ostatní. Země se kolébala a okolí kmitalo s písní. A on v ní konečně utopil i všechnu zahořklost.
Najednou věděl, kde má být. Věděl, co má udělat a že nemusí doufat.
Proto děkoval.
~*~
Slunce v očích starého pána pomalounku zhasínala. Kdysi dávno mu četla babička pohádku o matce, která ve zlobě proklela všechny své syny. Stali se z nich pak krkavci. Jako dítě to nedokázal pochopit, a najednou si připadal stejně.
Než se ozvalo zaklepání, maloval. Od jisté chvíle nedělal téměř nic jiného. Když ale skříply dveře a on pohlédl do vlastních očí, jen o něco víc světlejších a o něco míň zničenějších, nevydržel to a brečel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rebelka Rebelka | 8. září 2007 v 19:38 | Reagovat

uf... Mants, to je prostě dokonalé. A úplně ti závidím, že to tak umíš... docela jsem se v příběhu utopila, a když jsem zase vyplavala, nemohla jsem popadnout dech:)

2 Mantisa Mantisa | 8. září 2007 v 22:44 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že ses neutopila... :) Psala jsem to v houpací síti a taky se mi chvílemi točila hlava:)

3 Mart Mart | 9. září 2007 v 0:51 | Reagovat

No, na tohle si uz opravdu nedovolim neodpovedet ... "Jajx" barvite, pohlcujici a divne ( vis, jak to myslim ). Cetl sem to dvakrat, a stejnak sem to - momentalne - asi nepobral, ale musim rict ze si me donutila nad tim premyslet ;) ...

4 Mantisa Mantisa | 9. září 2007 v 12:35 | Reagovat

Chtěla bych z toho udělat film, některé scény si o to vysloveně říkají. Ale v mojí hlavě by se to slilo ještě víc a rozmotat všechno by dolo zabrat. Dík, Márte.

5 Jasmine Jasmine | 9. září 2007 v 19:04 | Reagovat

Ten citát mám napsaný na otrhaném papíru a hrdě vystavený na stole. Snad aby si ho každý všimnul. A taky jsem se cítila jako v jedné knížce od autorky, jejíž jméno si nepamatuju, ale vím, že napsala i Čokoládu... písek a kruhy mám od té doby ráda, ale možná, že spíš až od teď

6 Mantisa Mantisa | 9. září 2007 v 20:08 | Reagovat

Čokoládu jsem nečetla, teď brouzdám Parazitem, ale zatím jsem na začátku. Děkuju ti, že mě čteš.

Na otrhaném papíru mám napsané, (možná jsem to někde psala, ale co:)) :

Slunce jsou dvě, řekl nám slepý převozník

a tys mě kousl do ucha, abych neslyšela.

Jestli se budete procházet po mělčině,

choďte bosí, ušlapané myši jsou hebké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama