Zobáček mi prosím nemalujte

6. října 2007 v 17:57 |  Originální tvorba
Prostřednictvím této pohádky děkuji Lelli, Mártovi a Rebelce.
(Mátový čaj spolu s výlety do cizích světu jsou nejlepší prostředky, jak strávit sobotní odpoledne.) Téma: Myslím, že jsem…

Zobáček mi prosím nemalujte
Nechávám za sebou stopy. Tak to v poušti bývá. Stejně je rozfouká vítr. Nesnáším písek, stačí slabý závan a máte ho plné oči. Ptal se mě někdo, jestli tu chci být? Vší silo rozkopnu jednu z milionů pískových vln brázdících mé moře. Písek se rozletí všemi směry a já dobře vím, že mám zavřít oči. Ptal se mě někdo, jestli se mi tu líbí?
Nevím, jak jsem se tu ocitl, ani kde jsem byl předtím. Možná chodím v kruzích, to taky nikdy nezjistím. Netrápím se svou minulostí, ale to, jestli bloudím, bych vědět chtěl. Jen toto.
"Do háje!" zařvu, když mi podklouzne noha. Vzápětí mám v puse místo nadávky spoustu těch malých kamínků. Tak moc bych chtěl být v háji.
Zůstávám ležet, nemám sebemenší důvod jít dál. Kam? Do kruhů, které by stejně tak mohly být čtverci, nebo trojúhelníky. Člověk se v poušti snadno ztratí. Splyne s ní; prach jsi a v prach se obrátíš, pane Lü. Je to smutné, když rozhovory vedete mezi sebou a sebou.
"Co na to říkáte vy?" zvrátím hlavu k oběma sluncím. Dívají se na mě povýšeně shora a ani se jim nedivím, že jim nestojím za řeč.
"Jsme stvořiteli a dárci, Rudé slunce. Kde by byl život bez nás?"
"Tápal by v temnotách, Zlaté slunce. Byla by to ještě horší podívaná než na našeho milého pana Lü," napodobím neobratně božský slunečný hlas a pak si odplivnu.
Ale stejně jim pravidelně odpouštím. S každým západem.
Nedá se popsat. A už vůbec to nedokáže někdo, který ani neví, kde přišel ke svému podivnému jménu.
Ale můžu se to pokusit.
Obloha zahoří karmínem a rudá záře se stupňuje odrazy miliardy pískových zrníček. Mé myšlenky se ztratí, není pro ně místo, když jsem v kontaktu s takovými barvami. Myslím si, že jsem tu proto, aby jejich světelná hra měla diváka. Nevím, proč to je takto a ne jinak. Dvě slunce, dva stíny a pak ještě já.
Pan Lü
Vůně terpentýnu protančila mou myslí a postupně mě otupovala. Rychlými tahy jsem svou práci podepsal stejně jako čůrající pejsek značkuje patníky. Jsme si podobní víc než bych si přál.
Popošel jsem o kus dál, abych se na ni mohl podívat s odstupem. Byl jsem skutečně hrdý, dostal jsem myšlenky na plátno přesně tak, jako jsem je slyšel v hlavě. Nevnímal jsem nic než můj obraz. Samozřejmě jsem neměl ponětí, že vrzly dveře a nějaký stín se jimi protáhl.
A když jsem z dálky uslyšel ten tichý povzdech,
(nedá se to popsat)
pořádně to ve mně hrklo. Štětec mi vyklouzl z ruky a ozdobil podlahu žlutou čárou. Snad jsem uvěřil, že jsem na okamžik zaslechl hlas pouště.
Polibek mrazí, pád do reality a myšlenka, že jsem tedy jen malíř, víc.
"Ještě jednou říkám, že je to krásné, miláčku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lelli Lelli | 6. října 2007 v 18:04 | Reagovat

Zase jsi ukázala, že umíš Psát. :) Moc se ti to povedlo a úplně se k tobě tenhle příběh hodí. Skvělá povídka, skvělé odpoledne. Dobré.

Ještě jednou říkám, že je to krásné.

2 Jasmine Jasmine | 8. října 2007 v 19:08 | Reagovat

Tvoje připomínka mátového čaje mi dnes zachránila den, je to snad jediný, nechemický lék, který mě zaručeně zbaví ukrutných bolestí břicha, a tak zbydou jen bolesti samotné. A podezírám tvou povídku, že na uzdravení měla zásluhu... až tak kouzelně působí:)

3 Rebelka Rebelka | 8. října 2007 v 21:14 | Reagovat

konečně mám čas na komentář... jsem ráda, že jste si vybraly tohle téma, i když mě teď Mart chce kopnout do nohy:D.

Je to tak realistické a zároveň fantastické, že nevím, jak ti to mám pochválit, abych nezněla fádně:). A ta poslední věta mi vykouzlila úsměv... když jsem si ji přečetla, věděla jsem, že to tak prostě muselo být, ale nechápu, jak jsi to mohla vymyslet...

<3

:)

4 Mantisa Mantisa | 8. října 2007 v 21:25 | Reagovat

Tyjo ten den jsem nějak vlastně asi byla úplně mimo... A spoustu  z něj mi ještě zůstalo... :D :D

Děkuji vám moc... Ale maturitní sloh nedám, čtyři strany je moc. Mně když povídka zkončí, tak prostě pokračovat nemůžu. :D

Prostě dík<3 Jo a kdo neví, právě jsem dočetla Epilog Útočiště.

5 Titany Titany | 11. října 2007 v 19:29 | Reagovat

Nevím co říct. Takže to ani říkat nebudu. Heh. Až mě to napadne, tak ti to řeknu. Ááááá! Vím. Ten název mi připomněl jedno reporelo, které jsem měla, když jsem byla malá. Byla tam básnička: "Milá paní, tahle látka, ta je dobrá pro prasátka. Nemačká se, dá se prát, ta je pro vás akorád." Nechci tím samozřejmě říct, že bys byla ty nebo tvá povídka pro prasátka. Jen předkládám své asociace. Ten název mě dostal. Heh. Raději už si vytrhávám z ruky klávesnici, protože to začíná vypadat, že jsem tu jediná pološílená.

6 Victorie Victorie | Web | 15. října 2007 v 19:48 | Reagovat

To je nádherná povídka. Krásně napsaná a taková... jak to říct... snová... Ne, nevím, nedá se to napsat. Je to prostě úchvatné a obdivuji tě. :o)

7 Mantisa Mantisa | 16. října 2007 v 19:52 | Reagovat

Titany: Za ten název a potažmo celou povídku může knížka, kterou jsem si vzala jako podložku. Byla na ní namalovaná písečná duna a jmenovala se: Zobáček mi prosím namalujte červeně. :) Taky bych ráda přišoupla nějakou básničku, ale mám z hororu od Lovecrafta básničkovygumováno... ;)

Victorie: Tohle je to nejkrásnější, co autor může slyšet. Děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama