Co je to kopno? Já vím.

6. ledna 2008 v 18:09 |  Fanfiction
Postupně přidám mé tři vánoční dárky. (Vlastně jen dva.) Dneska mi během usínání nad fyzikou vlepil hubana Múzák. Moc se těším, až budu mít trošku času najít slova.
Teď už povídka pro Lelli, psaná v rámci vánočního projektu sosáků. Lupin bez Tonkové a Tonksová bez Lupina. POZOR SPOILERY.

Otevřu dveře a nebude ticho, neuslyším jen tep hodin, neobejme mě pouze průvan. Budou tam kroky. Rychlý dusot, ztratím kontrolu nad prsty a upustím na zem hůlku. Dřevěně klapne.Čas na chvíli zmizí, zůstane jen dech.
V momentě, kdy se vteřiny zblázní a klapou dál ve zběsilém rytmu, mu skočím mu kolem krku. Všechno bude jako předtím. Jako když mé vlasy byly barevné a kolem mě nevisela ta podivná mlha.
Zavírám oči a zhluboka se nadechnu. Chvíli váhám s rukou na klice. Otvírám dveře.
Je ticho.
Medvídek
Pro Lelli, protože.
"Bojím se další naděje, Molly."
Nazval mě chybou. Znělo to hůř, Nymfadora. A tehdy přišly mrazy. A tma.
Proto jsem se rozhodla, že budu chodit. Bez zastávek na pusu. V zimě chůze zahřeje. Někdy jo. Procházím s klacíkem zabořeným v hlíně, uklidňuje mě pohled na pokřivenou čáru. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych byla čára a čára byla mnou. Přemýšlím, jestli by mi jako čáře byla taková zima. Jestli bych cítila uvnitř sebe jámu. Jestli bych cítila. Je lepší chodit s čárou namísto těžkých myšlenek. Často jiná cesta není.
"Molly Weasley - Wolly Measley," vypadne za mě ani nevím jak. Kupodivu mě to pobaví. "Harry Potter - Parry Hotter. Sirius Black - Birius Slack. Severus Snape - Severus Snape." Je fádní i ve hře, proletí mi hlavou a rozchechtám se ještě víc. "Lucius Malfoy - Mucius Lalfoy. Belatrix Lastrange - Lelatrix Bastrange. Dora Tonks - Tora Donks. Remus Lupin -
Když ráno rozlepím oči, vidím jen nic a můžu mrkat, jak dlouho chci. Ale už nemrkám, vlastně se snažím oči nezavírat vůbec.
(Přichází totiž ve snech.)
.+*''''*+-..+*''''*+-..+*''''*+-..+*''''*+-.
Jednou jsem někoho potkala. Trpělivě čekal na kraji parku. Trpělivost mu růže nepřinesla, spíš mu sebrala barvy a hebkost. Jedno ouško měl natržené, ale stejně jsem se nad ním zastavila.
Byl to medvídek.
Když jsem ho viděla tehdy poprvé, zůstala jsem tiše stát.
Medvídek v trávě se díval nepřítomně korálkovýma očima někam do nebe. Měla jsem chuť lehnout si vedle něj a hledat na obloze obrázky z mraků, ale takové věci by se v době války dělat neměly. Korálky se proměnily v zelené oči a mě štípla povinnost, avšak u smaragdů nezůstalo. Staly se oříškovými, pak byly stříbrné jako lžička nebo měsíc. Potom se změnily ve vlkodlačí.
Raději jsem od umolousané hračky poodešla. Přemýšlela jsem, jestli chci slyšet nové informace. Kvůli Harrymu. Nic jiného. Kdoví jestli natržené ouško tiché lup mého přemístění neslyšelo.
Atmosféra v Doupěti nebyla přátelská, spíš vytesaná do žuly. Vší silou jsem se snažila udržet své oči zaryté do podlahy, ale nepřestaly se rozhlížet, dokud jsem si nebyla jistá, že tam není. Molly mě sledovala a přes ta mračna soucitu se skoro nedalo dýchat. Uhýbala jsem jejím pohledům. Můžu si s nimi tak vyleštit kotlík.
"Jak je na tom Harry, máme nějaké zprávy?" zeptala jsem se a skutečně mě to zajímalo, i když díra uvnitř mě se svíjela a pokoušela ze sebe vyplivnout úplně jinou otázku.
"Ne, ale tak je to dobře."
"Asi ano."
"A co ty?"
Zvedla jsem k Molly pohled a bylo mi do (pokřiveného) smíchu. Objala mě, ale já to necítila. Prázdno uvnitř potlačilo všechno a v uších mi rezonovalo jen: Nezastavil se tu Remus, nezastavil se tu Remus, nezastavil se tu, nezastavil se tu Remus Remus REMUS.
Omluvila jsem se nezřetelně a prudce vstala. Rychlým pohybem jsem zavadila o hrnek, zaviklal se a přepadl přes hranu. Zařinčení střepů připomínalo výstřely. Molly chvatně vstala od stolu a sotva slyšitelným reparo dala hrníčku nový život.
Chtěla něco říct, ale já ji zastavila. Slova jsem nepotřebovala. A už vůbec ne naději.
***
Šla jsem k němu další den. Nevím, jaký přesně jsem přisuzovala této návštěvě smysl, vždyť co může být mně do staré hračky. Ležel na stejném místě jako posledně. Ale kvůli nočním dešťům měl ze srsti chomáče bahna. Vypadal smutněji než včera. Možná se styděl.
"Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům?" zkusila jsem zazpívat. Jeho odpověď mě skutečně zajímala, místo ní se mi však začal v mysli odvíjet jiný sen. Můj.
Podívala jsem se vyčítavě do černých korálků. O něco takového jsem nestála. Odešla jsem proto, a nepopřála mu dobrou noc. Pak mě to mrzelo.
Několik dalších dní jsem nevycházela. Asi kvůli tomu, aby se mi do cesty nemohly stavět další dveře porostlé vinnou révou, zelenou nadějí.
Stejně to bylo zbytečné. I když jsem celý večer proseděla s knihou, nevnímala jsem snad ani řádek. Můj pohled se stejně jako pokažená gramofonová deska stále vracel k hale. Tušila jsem, že každou chviličku už jimi projde. Musí. Prostě to tak bude.
Objevil se stín. Emoce ze mě přetekly, brodila jsem se jimi k němu. Byl ztrhaný, jeho oči ale zářily jako dva majáky. Uklidňovaly mě, vratkou pramičku, že se nemusím dál třást. A já jsem se konejšit nechala. Zavřela jsem oči a poslouchala jeho hlas. Mluvil pomalu. O válce. O Harrym. O nás. Kolébal mě a já usnula. Přesto jsem ho dál vnímala.
Ale to nebyl Remus. Nebo byl? Byl tam praskot a těch hlasů bylo víc.
(Romulus)
Otevřela jsem oči. Ve dveřích nestál nikdo. Otočila jsem se. Nic.
Ze zapnutého rádia ohlásil známý hlas, který si říkal River, že následující píseň je zbrusu nový počin Sudiček, který je věnován každému, kdo právě poslouchá. Chvíli jsem jej nemohla zařadit. Pak mi docvaklo, že se jedná o Leeho. Hluboký a nezaměnitelný hlas, odměřený a uklidňující ještě vyzval posluchače, aby byli neustále připraveni a neupřednostňovali pouze kouzelníky, ale dávali pozor i na mudlovské sousedy. Kingsley.
"Hezky řečeno, Královský." Zavalila mě vlna vzrušení, když jsem tak dlouho němý hlas znovu uslyšela. "Být ve střehu. I kvůli Harrymu Potterovi, který je stále na živu."
"Tvá nezpochybnitelná víra je fascinující," zhodnotil River, "což je samozřejmě dobře," dodal rychle.
"Naděje se nesmíme bát." Remova poslední slova podbarvila tichá předehra. Pak se připojily bicí. Naježily se mi vlasy, srdce se pomalu zklidňovalo, pak jsem uslyšela z rádia zpěv:
Dýchám válku, místo vzduchu
Na co čekáš,
nezahřmí!
Vylez, sakra, zvedni hůlku,
třeba všechno bude v suchu.
Ozval se refrén a ječák Myrona Wagtaila naplnil pokoj až je stropu. Zjistila jsem, že celou dobu poklepávám nohou do rytmu. Zahodila jsem myšlenky a ponořila se hluboko do sebe. Nasávala jsem z hudby energii.
Povstal a jde,
Běž proti němu.
Padl tenkrát, padne znovu.
Svět je jiný, ty jsi jiná.
Dál už nic.
A šmytec!
Brumbál věděl, co říká, když nazval hudbu kouzlem za hranicemi našich schopností. Albus Brumbál - Blbus Arumbál. Nechala jsem oči zavřené, dokud nedozněly všechny tóny, teprve potom jsem přístroj vypnula, zprávy jsem slyšet nechtěla.
Naděje se nesmíme bát.
Nesmíme se jí bát.
Myslím, že se pak trošku oteplilo.
***
Šedá tráva byla mrtvá. Otřásla jsem se, včerejší teplo se vypařilo a zmizelo. A nebylo samo.
Měl možná už té ostudy dost a musel jít. Každopádně byl plyšový medvídek pryč. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala vidět, kdy jsem si chtěla lehnout vedle něj a hledat v mracích smysl války. Připomněly se mi černé korálky a natrhlé ouško. Bylo mi smutno, chtěla jsem mu vysvětlit, že mě to mrzelo, neměla jsem odcházet tak cize a bez rozloučení. Nečekané odchody se špatně hojí.
Zůstala jsem tam ještě chvíli, jako bych na něco čekala, přestože čekání nesnáším. Cukla jsem sebou, když mi horké ruce zakryly ústa.Uklidnil mě známý hlas měnící se v obláčky páry, které jediné dokázaly zahřát tento ledový konec srpna. Srdce bušilo někde v krku předbíhalo světlo i myšlení, otočila jsem se a s úsměvem šílence jsem pohlédla do očí větru. Zlomyslně mi poštípal tvář, vyhrkly mi slzy, ale i přes ně jsem viděla, že přede mnou nikdo nestojí. Mé podvědomí se o slovo hlásí dost děsivým způsobem. Musela jsem jinam.
To, že mě Doupě spolklo a slizce u toho mlasklo, jsem skoro nezpozorovala. Jako ve snách jsem hledala Molly. Našla jsem ji u těch jejích vševědoucích hodin. Ve chvíli, kdy si mě všimla, věnovala spěšně pozornost čemusi ve svých dlaních. Chumel vlny měl být zřejmě svetr, ale vlákna byla zašmodrchaná. Tehdy jsem ji viděla poprvé rozcuchanou, zničenou. Svetr ztratil oka a její oči zase spoustu slz. Nečekaly jsme na nic a pevně se objaly.
"Molly, čekám děťátko," povedlo se mi sesbírat střípky svého zlomeného hlasu, "bude to Tedy."
Za beta-read děkuji Rebelce a Ilian.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lelli Lelli | 6. ledna 2008 v 20:07 | Reagovat

Je to krásné. Ty víš, že je to nádherné. A já jsem ráda, že je to pro mě. Moc děkuju. :)

2 Mants Mants | 9. ledna 2008 v 10:35 | Reagovat

Taky děkuju, jsem ráda, že se líbila. (O odpověd se snažím už několik dní, ale blog nereaguje:D (SONB, EMO, BILLÍK :D)

3 Eliota Eliota | Web | 12. ledna 2008 v 19:18 | Reagovat

Je to úžasná povídka! Fakt se moc povedla. :)

4 Titany Titany | 13. ledna 2008 v 0:07 | Reagovat

Souhlasím. Mants, miluju tvoje psaní. Člověk má pocit, že by se měl začít mlátit psacím strojem do hlavy. Třeba budu jednou psát tak krásně jako ty. Ani nemá cenu vypisovat pasáže, které mě obzvlášť nadchly. Tedy mants...nezbývá, než se inspirovat.

5 Mants Mants | 13. ledna 2008 v 0:27 | Reagovat

:) Já píšu jen o tom, co sama zažívám. A to i fanfikce. Vlastně medvídek na zemi byla panenka odložená u chodníku. Dva dny tam ležela ve špíně a třetí den, (když jsem se rozhodla, že si ji odnesu (vzala bych si ji dřív, ale bála jsem se jí.) ) tam už nebyla. To je všechno, pak už to jen představy a paranoia seskládají. Děkuju vám moc.

6 Titany Titany | 13. ledna 2008 v 12:02 | Reagovat

A co třeba Všivý svět, Mants? :D

7 Mants Mants | 13. ledna 2008 v 12:25 | Reagovat

:D Vši byly u nás ve třídě, každý dostal papírek s tímto oznámením, který musel nechat rodiči podepsat:D :D A o rok později měla vši sestra:D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama