Narušitel

28. ledna 2008 v 22:24
Dneska mi jeden psycho test řekl, že sebe vidím jako pomeranč, semafor a bundu. Nejspíš test neměl svůj den.
Přidávám ff povídku, kterou si pod stromečkem rozbalila Jasmine. (Chtěla bych ještě něco dodat, ale je to zbytečné.)

Voda se valí odnikud, zato strašně rychle. Před provazci deště se schovává pod stůl. Kapky se na dřevěné hraně lámou a zdobí kaluže na podlaze kruhy. Prkenný úkryt je chabá ochrana před lijákem.
Cítí déšť hluboko uvnitř sebe a necítí jen jej. Je tam ještě něco. Neúplný stín, slabší než stříbro pavučin. Stejně mu nahání strach. Dál nechce ve své mysli pátrat po příčině. A čeho vlastně? Deště? Nebo něčeho silnějšího?
Musí pryč. Vylézá ze svého úkrytu a krade se k oknu, poodhrne záclonu. Jasné světlo ho na chvíli oslní natolik, že ještě chvíli vidí zelené záblesky. Je celý zmáčený a další a další přívaly vody přichází. Venku po dešti není ani památky. Nepřekvapí ho to.
Co se stane, když otevřu okno?
Narušitel
Byli jsme dva a měli jen jedno srdce.
Francois Villon
Obloha dávno zčernala a lákala hvězdy k plejádě, když vyběhl z domu. Vrazil do přední branky, ta smutně skřípla a zůstala otevřená. Ale to už byl daleko. Běžel a přemýšlel, jestli je sledován. Přál si, moc si přál, aby utíkal za ním. Jenže v tu chvíli žádná z hvězd nepadala.
Až potom branku pomalu zavřely silné ruce. Chvíli se o ni ještě opíraly, zatímco oči nad ní bloudily tmou. Pak ji pustily a on se vrátil se zpět domů. V duchu mu poděkovala.
(přidala bych tu volný řádek - pro lepší pochopení :D)
Ten druhý zatím zpomalil a po chvíli zastavil úplně. Díval jsem se na něj, zhrouceného u kraje silnice. Schovaného ve stínu mezi dvěma ostrůvky světel, které jako záchranné kruhy před tmou vysílaly pouliční lampy.
Přemýšlel jsem nad jeho myšlenkami. Nebylo těžké poznat, že byly plné trápení. Tak rád bych jeho smutek pochytal, svázal a utopil. Ale nejsem Bůh. Bohužel. Dnešek patřil k těm dnům, kdy mě tohle dogma mrzelo nejvíc.
Muž na chodníku unaveně škytl a zvedl hlavu. Měl v očích přání, ale ani teď žádná z těch mrch nechtěla spadnout. Začal jsem se bát. Nevím přesnou příčinu tohoto strachu, ale viděl jsem stříbrné odrazy oblohy v šedých očích. Byly tak blízko a zároveň tak křehce nedotknutelné.
Přemýšlel jsem, přikrytý tmou, jestli mám vstoupit na tu vratkou lávku a promluvit. Rozhodl jsem se, že počkám.
Když se zvedal, uviděl jsem v jeho obličeji nový odstín emocí. Zmátlo mě to. Bylo to pro mě takové překvapení jako setkání s úplně novým snem a spolu s tím blízkost, ze které mrazilo.
•*•*•*•
Ve vzduchu je už dlouho cítit zima, přesto vás první vločka stejně překvapí. Snese se ve spirále a dřív než špitnete: to je nádhera, roztaje. Já s ní mám leccos společné, moje příchody překvapují svou nenadálostí. A to mě hřeje.
"Říkej mi Harolde," doprovází mě dlouhá pomlka.
"Kde ses tu vzal?"
"Bojíš se mě? I já se bojím."
"Nevím, jestli ti můžu věřit." Stojíme proti sobě, cítím ve vzduchu elektřinu.
"Podívej se do mých očí, říká se, že v nich můžeš spatřit duši."
"Ale?"
"Nemluv."
"Já jsem Draco," představil se tiše a pak už nepromluvil ani jeden z nás.
•*•*•*•
"Draco, kde jsi byl?"
"Projít se, ale teď jsem tu jen pro tebe."
"Ty zas jdeš ven?"
"Hned jsem zpět, neboj."
"Kam sakra každý večer chodíš?"
"Co je ti do toho, Harry!"
Prásknutí dveří.
A ještě jedno.
•*•*•*•
Něco s ním je. Nebo spíš něco v něm je. Nechci to tam. Přeji si ho zpátky. Jen jeho, bez toho druhého. Jen Draca. Myslím, že to pořád roste. Děsím se toho, že to roste.
I včera jsme se hádali. Začal zase s tím jeho Haroldem a omílal dokola to co vždy. 'Harold má šarm, je vznešený a neunáší se emocemi. Je čistý.'
(Ne jako ty. Ne jako já.)
Když na mě vyplival všechen svůj vztek, přistoupil jsem pomalu k němu. Doufal jsem, že bude vše dobré. Marně. Škubl sebou a dřív, než jsem ho stačil zachytit, vyrazil ke dveřím. Nezastavil se, když probíhal brankou, rozrazil ji bokem. Ani na hlavní ulici nezpomalil. Útěk ode mě. Od sebe. Z reality. Do nebe a pekla. Je to k pláči, když obojí znamená totéž. Běžel dál. Běžel k Haroldovi. A já jsem dnes nedokázal přihlížet a musel jsem za ním.Chtěl jsem tomu čisťounkému Hárdymu rozbít hubu, že si dovolil dotknout se Draca.
(Snad jsem chtěl i zabít.)
Nedokázal jsem nic. Jen najít Draca. Seděl na kraji cesty pohlcený září pouliční lampy. Byl sám. Brečel. Ale slyšel jsem hovor. To mě zmátlo. Šel jsem potichu blíž, schovaný ve stínu, aby si mě nevšiml. Když jsem zaslechl zničeného Draca mluvit o rozlámané duši, praskalo mi srdce. Ale když jsem uslyšel hlas, který mu odpověděl, ten hluboký a drsný hlas, který jenž přes všechnu svou cizost patřil stále jen Dracovi, ztuhl každý můj sval jako po znehybnění petrifitem totalem Ztratil jsem dech a myslel si, že omdlím.
"Je to tak těžké, strašně se trápím, Hardy."
"Neboj, nebude to dlouho trvat. Ochráním tě před Potterem."
•*•*•*•
Utíkej. Chyť ho. Nikdo se mezi nás dva nebude stavět. Ani vyvolený.
"Co se děje?"
Dracovy oči se zúží. Jiskry zmizely dávno, ale ta stříbrná nenávist v nich dřív nebývala. Harry se opatrně postaví, Draco natočí obličej jako šelma nad svou kořistí a vlepí mu facku. Rána dopadne Harrymu na tvář, ten to nečeká a zavrávorá.
"Zbláznil ses?" křičí na něj, zatímco mu obličej rudne. Draco se chystá k dalšímu úderu, Harry celý zmatený popadne židli a mrští ji po něm.
"Draco?"
"Draco tu teď není."
Harry zalapá po dechu a pomalu couvá z dosahu Harolda.
"Kampak? On se nás bojí? Chudáček malá." Stříbrné oči se rozšíří šílenstvím. Mlátí pěstmi do podlahy a pak začne skřekat. Zvuky jsou tak děsivé, že by kterémukoliv hejkalovi přivodily tíseň.
Harry nečeká, až z něj začnou sršet jiskry a utíká. Je mu jedno kam. Od Harolda. Z reality. Do pekla a nebe.
Pádí tak rychle, že se ozvěny, které se ozývají kolem něho, staly tepem samotné země. Ale on je přesto rychlejší. Předbíhá i svůj dech. Proto se zastavuje, proto se nestihne ztratit někde v zapadlých uličkách večerního Londýna, proto slyší vrznout branku. Nechce se otáčet, udělá to automaticky. A lituje jen chvíli. Pak má plnou hlavu toho, aby ten pohled co nejrychleji vytěsnil z hlavy. A taky ať je rychlejší než ten blázen.
(Blázen, blázen, blázen, blázen! Draco.)
Sáhne do kapsy pro svou hůlku, ale není tam. To, co vytáhne, je jen kus opracovaného dřívka. Vnitřnosti mu těžknou a přestává cítit nohy. Jen ví, že stále běží. Že musí běžet. Že zem žije s ním. Že nic jiného není. Ztrácí sílu a přestává vnímat, obrysy věcí, okolo kterých běží, jsou pomalejší než on, barvy se vpíjí do sebe, některé mizí úplně.
(Řekni mi, Draco, že je to jen špatný vtip?)
Jeho dech se nezpomaluje ani dlouho poté, co se k smrti vysílený ukryje do dřevěné kůlny u jednoho z parků. Neví, kde je. A netuší, co se bude dít dál. Snaží se jen dýchat a neztratit vědomí. Srdce mu buší tak hlasitě, že ho v tiché noci musí slyšet všichni Londýňané. A i kdyby ne, tak ten jeden jistě ano.
(A je to tady, teď se ty chatrné dveře otevřou a přijde si pro mě.)
Uslyší za zády zapraskání a pak hluk padajících plechovek. Relativně uklidněný tep dosáhne znovu prudké frekvence. Když se z pod hromady ozve mňouknutí a pak se z ní vyhrabe černá kočka, je Harry blízko nervovému zhroucení. Kočičím očím je to ale jedno a mžourají na něj se zeleným klidem. Pak přijdou blíž a ona se mu otře o nohu.
("Draco tu teď není."
"Vrať mi ho! Draco slyšíš mě! Pojď zpátky!")
•*•*•*•
Co se bude dít pak? Co se stane, až otevřu okno? Zmizí déšť, Harry? Budu moct jít ven a dýchat a mluvit a smát se a snít a myslet. Bez něj. Tak, jak to chci já. Ale co když se stane něco strašného? Co když mám strach?
•*•*•*•
Kočičí srst se se skřípnutím prkenných dveří naježí. Vystrčí drápky, ty se Harrymu zaryjí do paží. Trhnutím ze sebe kočku odmrští. Zavřeští ještě jednou a pak její ocásek zmizí v labyrintu zrezlých plechovek.
Harry ji nevidí, nevidí ani škrábance na svých rukou. Je zcela pohlcený úzkou štěrbinou, která postupně roste. Harry vidí prsty, co drží dveře. Dlouhé bílé prsty, které uměly pohladit. Jeho tep stoupá úměrně se vzdáleností, o jakou se už dveře pootevřely. Čeká zhroucený ve tmě a nedokáže odhadnout, co přijde dál. Neodhadne to ani po tom, co se dveře otevřou úplně. Dívá se na mladého muže s bílou pletí a šedýma očima. Ale je tma a Harry neví, jestli v šedých očích pořád plave nenávist. Strašně moc si přeje, aby tam nebyla.
(Spadla lžička do kafička, udělala žbluňk! A co hvězdy, jak ty padají rychle? Zachrání tě? A mě?)
•*•*•*•
"Harry?"
Za beta-read moc děkuju Lelli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jasmine Jasmine | 29. ledna 2008 v 11:14 | Reagovat

Aww, nikdy nepřestanu žasnout nad tím, jak moc krásné a promyšlené to je<3

Ale ten semafor je občas pravdivý, ne? Někdy, u někoho...

2 Mants Mants | 29. ledna 2008 v 18:17 | Reagovat

Abys to náhodou neviděla promyšleněji než já. :) Psala jsem to pod náporem rychle jedoucích Vánoc. (Měla jsem v hlavě ještě jeden Narušitelův střípek, ale nemůžu si ho vybavit. Ale On se ozve. +) Děkuju.)

3 Mants Mants | 29. ledna 2008 v 18:18 | Reagovat

Úúplně jsem zapomněla na semafor. Byl má oranžová asociace a jak je zřejmé, podvědomí je silnější než by kdo čekal. ;)

4 Nihil Marnivá Nihil Marnivá | 30. ledna 2008 v 14:46 | Reagovat

a nechtěla bys zveřejnit odkaz na ten test?

5 Mants Mants | 30. ledna 2008 v 16:02 | Reagovat

Ty jo, jen jsem na to tak narazila. Bylo to na nějakých slovenských stránkách, ale nemám ponětí, kde přesně... Promiň.

6 mardom mardom | Web | 31. ledna 2008 v 19:49 | Reagovat

Nevím co říct, uplně mě to vtáhlo, to propojení dvou světů - uplně vidím Dr. Jekyll a pan Hyde zkombinovaný s HP. Nevím, jak to děláš, ale u skoro každé tvé povídky nebo čehokoliv jiného musím přemýšlet a znovu a znovu objevovat, jak je člověk jen kapka v moři ... máš obrovský talent ukazovat svět z různých stránek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama